Byli velcí pedagogové dobří rodiče?

Často tomu tak nebylo. Teorie a praxe se u velkých pedagogů značně rozcházela.

Řada velkých teoretiků v oblasti výchovy – Sokrates, John Locke, Friedrich Fröbel, Rudolf Steiner, Janusz Korczak – ti všichni „riziko“ výchovy vlastních dětí raději vůbec nepodstoupili. Zůstali tak na „bezpečné“ straně. Jiní významní pedagogové se svých potomků brzy zbavili. Syn Marie Montessori vyrůstal u náhradních rodičů. Montessori jej přijala, až když mu bylo čtyřicet (!) let. Rousseau své tři děti už v kojeneckém věku odložil do sirotčince. Opravdu „šťastné“ hodiny strávil filozof a osvícenec nikoliv v kruhu svých blízkých, ale v lodičce na jemných vlnách bielského jezera, a to sám.
Ale co vlastně znamená nezvládnout výchovu? Například velký pedagog Johann Heinrich Pestalozzi se domníval, že výchovu nezvládl a takto se vyznává v dopise svému šestnáctiletému synovi Jaqueovi: „Neučinil jsem tě na světě tak šťastným, jak jsem si přál, abys byl.“ Byl přísný otec, netrpělivý a vznětlivý. Čtyřicítku zanedbaných dětí sice vyučoval a staral se o ně, ty ale svůj pobyt (a zároveň i živobytí Pestalozziho) musely odpracovat předením, tkaním a prací na statku. Dnes bychom to nazvali zneužitím dětské práce.
Co se výchovy týká, nezvládla ji ani Anna Wahlgrenová, matka devíti dětí a autorka mezinárodního bestselleru „Das Kinderbuch“. Nejen Švédové, ale rodiče celého světa důvěřovali jejím radám. („Troufnu si tvrdit, že jsem nejlepší vychovatelka na světě“ – řekla.) Jedna z jejích dcer vydala ale autobiografii, která její styl výchovy bilancuje poněkud odlišně. Život se supermamkou popisuje jako noční můru.
Otázkou je, zda výkony těch, kteří bojují za práva a potřeby dětí, umenšuje fakt, že sami jako rodiče selhali. Znehodnoceno nejspíš nebude ani působivé vylíčení románové postavy „Tonia Krögra“ tím, že Thomas Mann nebyl ke svým šesti dětem vždy spravedlivý, a v podstatě se mu nikdy nepodařilo s nimi vytvořit důvěrný vztah, dva z jeho dětí dokonce volili dobrovolnou smrt.
Velmi snadno se výše popsané odsoudí jako selhání člověka v roli rodiče, daleko hůře se však hodnotí výchova úspěšná. A jaká je vlastně úspěšná výchova? Taková, co vede k tomu, že dítě v devatenácti úspěšně složí maturitní zkoušky a co nevidět má v kapse přijetí na medicínu? Ale co potom, když za pár let sedí tento „šťastný maturant“ v depresi, bez práce a čerstvě rozveden opět u rodičů na gauči?
Ale hlavu vzhůru! Tak smutně my rodiče obvykle nekončíme. Ale i pokud děláme vše dle svého nejlepšího vědomí a svědomí, jak zjistíme, že je naše výchova vskutku v pořádku? Jak zjistíme, že jsme tento úkol zvládli? Například tak, že se nám jednoho dne povede uzavřít přátelství a mír se svými postpubertálními a dospělými dětmi, a vydrží to po zbytek života…