Typická holčička – typický chlapeček…

Co od sebe odlišuje naše syny a dcery? Co je dané, a co přináší výchova? Jedno je jisté, chlapečci a holčičky zdaleka nejsou ze “stejného těsta”. Zde je několik poznatků vědců zabývajících se zkoumáním rozdílu mezi pohlavími.

Růžová nebo bledě modrá. Chlapeček nebo holčička. Z hlediska budoucnosti našich dětí to dnes nehraje příliš velkou roli. V minulosti však tento „malý rozdíl“ byl docela závazný, především, co se týká „něžného pohlaví“. Dnes se moderní rodiče snaží předsudky překonat a vychovávat syna i dceru pro uplatnění v modernějším světě, bez ohledu na pohlaví. Tak docela to ale přeci jen nejde…
Tříletý chlapeček čile přejíždí svojí tříkolkou medvídka a míří rohlíkem namazaným máslem na svého bratra – bum-bum! Malé děvčátko si zase jednou odmítá obléknout praktické lacláče a trvá na květované sukničce. Vědci, kteří se zabývají zkoumáním rozdílů mezi pohlavími, zůstávají v klidu. A k čemu dospěli k dnešnímu dni? Chlapečci jsou jiní. A děvčátka také.
Rozpoznat, ke kterému pohlaví člověk patří, sám sebe definovat jako děvčátko nebo chlapce – to je podle vývojových psychologů důležitý vývojový mezník. Je přirozené, že si děti ve věku dvou až pěti let nacvičují role pohlaví, aby vůbec zjistily, kam patří. Přeci žádná besídka ve školce se neobejde bez princezniček a šerifů…
Mnoho mladých rodičů se snaží sladit rodinu a povolání, a tak se v domácnosti dělí o mnoho úkolů. Když poskytneme dětem tento příklad, určitě vstoupí do modernější společnosti dobře připravené.

Ten velký malý rozdíl

Kdo je přítulnější?
Děvčátka se mazlí raději. Pravděpodobně proto, že jsou tomu vedena. Výzkumníci říkají, že s miminky ženského pohlaví se dospělí více mazlí. S nimi se očividně zachází něžněji, a to platí nejenom pro rodiče, ale také pro další rodinné příslušníky i cizí dospělé. Tím je také možno zdůvodnit, proč někteří chlapci, když vyrostou, nepřijímají příliš rádi projevy fyzické náklonnosti. Pokud máte doma malého mazlíčka, můžete se pokusit ho nenápadně navnadit. Chlapečkové snadněji přecházejí od řádění k mazlení. Lechtání, praní, potyčky, rvačky, házení se do trávy – to mají velice rádi.

Kdo hází pískem?
Chlapci rádi měří svoje síly, děvčátka jsou zase starostlivější. Předsudek? Ne, říkají vývojoví psychologové. Děvčátka a chlapci se ve styku s ostatními dětmi při hře skutečně chovají rozdílně. Výzkumy říkají, že děvčátka se více snaží s ostatními po dobrém vycházet a jsou spíše ochotná pomoci. Chlapci se častěji chovají útočně. A dovedou se úspěšněji bránit.
Historické dědictví vývoje člověka, kterého se jen tak snadno nezbavíme. Muž dobýval nová území, bojoval s protivníkem, bránil rodinu a majetek. Ženy se staraly o teplé jídlo, oblečení a dobrou náladu všech. Hmmm, nejspíše by mohlo lidstvo co nejdříve dát mnohem větší prostor vzájemné spolupráci místo neustálých útoku vůči sobě na různých místech světa.

Kdo pláče hlasitěji?
Ze všech miminek, která přicházejí do ordinace dětského lékaře s problémem nadměrného pláče, je téměř 70 % chlapců. Nikdo vlastně neví, čím to je. Že se hůře přizpůsobují světu po porodu, může souviset s tím, že nervová soustava chlapců je v okamžiku narození méně vyzrálá než nervová soustava děvčat. Je také známo, že miminka mužského pohlaví jsou méně odolná proti stresu nežli miminka ženského pohlaví. Pokud jsou vystavena déle trvající zátěži (například hluku), prudce u nich stoupá hladina kortizolu (stresového hormonu). Že by pak tím byla následně vyprovokovaná reakce „útěk, anebo útok“? Děvčátkům se hladina tohoto hormonu kvůli vzrušení příliš nezvyšuje.

Kdo má více „karambolů“?
Chlapci. V dětských ambulancích ošetřují malé domácí úrazy čtyřikrát častěji u chlapců nežli u děvčátek. Kluci se zraní častěji, protože častěji riskují. Kanadská psycholožka Barbara Morrongiello ve svých výzkumech odvážného chování malých dětí zjistila, že děvčátka nejdřív vyhodnotí některé aktivity a nebezpečím se raději vědomě vyhýbají. Chlapci zase, i když rozpoznají riziko, nechtějí uvěřit, že by se jim mohlo něco přihodit. Navíc chlapci mají jiný vztah k nehodám. Pro ně je zranění jednoduše smůla. Děvčata si vinu spíše dávají samy sobě.

Kdo je častěji nemocný?
Chlapci častěji trpí jako malé děti alergiemi a o něco častěji podléhají infekcím než děvčátka. Po pubertě je potom vše jinak – a opačně. Tehdy propuká více alergií u děvčat a z důvodu nemoci také častěji chybí ve škole. Celkově je vývoj chlapců problematičtější. Chlapci tvoří většinu hyperaktivních dětí, trpí častěji nočním pomočováním a také poruchami řeči (koktání, opoždění ve vývoji) nežli děvčata. Odborníci varují ale před tím, aby se rodiče věnovali méně dívkám a jejich zdraví, především duševnímu. Je možné ale i to, že se jaksi celospolečensky věnuje větší pozornost chování chlapců než děvčat. Často zůstávají například neodhalena depresivní onemocnění v dětském věku a u mladistvých, se kterými jsou zase postihována častěji děvčata.

Kdo je maminčin mazánek?
Děti se učí pozorováním a odmalička pozorně sledují dospělý svět. Přibližně mezi třetím a čtvrtým rokem odhalují svou příslušnost k jednomu z pohlaví. Děvčátka napodobují ženy, chlapci muže. Před malými chlapci ale stojí také složitý úkol: Musí se vymezit vůči matce, když se chtějí stát mužem. Děvčátka se mohou dále orientovat na maminku. A to také dělají. Učí se napodobováním dospělého vzoru.
Přestože mladí rodiče již netrvají na tradičních rolích ve smyslu „toto je ženská práce, toto zase mužská“, každodenní praxe se příliš nemění. Maminky samozřejmě stále věnují více času dětem a domácnosti než tatínkové orientovaní na zaměstnání a zabezpečení rodiny. Děti tedy mají před sebou přece jen tradiční role. To nesporně formuje obraz sebe u vyvíjejícího se človíčka. Tříleté děti z mateřské školky v malém dotazníku uvedly, že děvčátka si hrají s panenkami, pomáhají mamince, mnoho mluví, neperou se, potřebují pomoc. Chlapci podle přesvědčení dětí (dotazováni byli chlapečkové i děvčátka) pomáhají tatínkovi, perou se, odmlouvají, dokáží ostatní děti rozplakat.

Kdo je tatínkův oblíbenec?
Pro děvčátko je tatínek první muž v jejím životě. Rozhodujícím způsobem určuje pozdější obraz muže, který si děvčátko vytvoří. Pro chlapce je tatínek velkým vzorem. Zda se děvčata a chlapci jednou vypořádají s novými požadavky moderní společnosti, změněným obrazem rolí muže a ženy, ovlivňuje tedy podstatnou měrou otec. Způsobem, jakým se vkládá do rodiny, zda doma spolupracuje a spoluvychovává, a zda je schopen být také citlivý a starostlivý.
Různé výzkumy mimochodem ukazují, že rodiny, ve kterých se muž přiměřeně podílí na běžných domácích činnostech, jsou méně často postiženy konflikty a rozchody.

Kdo umí lépe uvařit?
V tomto bodě rozdílu není. Všechny děti milují, když mohou s maminkou nebo tatínkem společně něco vytvořit, hlavně, když to chutná a je to užitečné. Pedagogové ale říkají, že děvčátka jsou stále ještě seznamována spíše s úkoly spojenými s domácností, zatímco chlapci se učí řezat pilou, tlouci kladívkem a opravovat jízdní kolo.
Děti, které mají možnost vyzkoušet si různé úkoly, které jsou tradičně známé jako „ženské“ a „mužské“, budou ale rozhodně ve výhodě. Chlapci, kteří dávají přednost spíše úkolům vyžadujícím hrubou motoriku a usměrnění pohybu, si při škrábání brambor a zdobení dortu vylepší svou jemnou motoriku. Děvčata, která nerada řádí, pocítí při pouštění draka nebo lezení na stromy radost z pohybu.

Kdo s kým si hraje?
Chlapci se rádi sdružují do malých skupin o čtyřech až šesti. Děvčata se cítí dobře po dvou nebo po třech. Více dětí znamená více akce – proto se malé chlapecké skupiny ve školce častěji strkají a pošťuchují než dívčí spolky. Pro děvčata a chlapce je přínosem, pokud si hrají spolu. Učí se poznávat jiné způsoby chování, doplňují se ve svých schopnostech a zájmech. Přátelství mezi chlapci a děvčaty mohou být podporována například společnými oslavami narozenin, výlety několika rodin s dětmi různého pohlaví.

CO POSÍLÍ OBĚ POHLAVÍ:
● Vždy dostatečná dávka mazlení.
● Poznávání světa dospělých z různých stránek: Tatínek umí divoce řádit, umí ale také tiše číst pohádku. Maminka je milá, ale také se umí prosadit.
● Určitá povinnost, zodpovědnost za něco.
● Chvála za asertivitu.
● Motivace k výkonu a samostatnému jednání.
● Možnost se vyplakat a být vždy utěšen.
● Příklad maminky a tatínka, kteří také někdy přiznají chyby a slabosti.
● Slyšet, že je člověk skvělý, láskyhodný, silný a chytrý.
● Vidět, že je možné řešit konflikty bez křiku a hádky.
● Samostatně překonat nějakou překážku.
● Rodiče, kteří stanovili přesné hranice.
● Rodiče, kteří někdy ustoupí.