V sedmi krocích k superspáči

Už vás neskutečně unavuje, že zatím vaše děťátko nemá pevné časy spaní? Nezoufejte, ukážeme vám, jak děti láskyplně doprovázet, aby usnuly samy a prospaly celou noc.

1. krok: Poskytněte pocit bezpečí

„Laura má právě tři týdny. Pěkná dřevěná kolébka, kterou jsem měla jako miminko, je prázdná. Jakmile se ji pokusíme do ní uložit, začne plakat, jako by ji na nože brali a nenechá se uklidnit žádným hlazením ani zpíváním. Proto tedy přes den spí v šátku na nošení a v noci u nás v posteli. Objevila jsem už i dobrý trik, aby usnula: jednoduše kojím, dokud neusne.“

Novorozenci mají velmi vysokou potřebu spánku. Čtrnáct až dvacet hodin denně. Svůj spánkový rytmus si vytvářejí v prvních třech měsících života. Proto je důležité, aby zřetelně pocítili rozdíl mezi dnem a nocí. V noci je tma a ticho, ve dne je více světla a hluku.

2. krok: Vydržte náročné fáze

„Laura má půl roku. Doteď spala v noci deset hodin v kuse – báječné! Teď ale se najednou každou noc budí a chce zhruba každé dvě hodiny k prsu. První zoubek? Vývojový skok? Nemáme tušení. Protože tak jako tak spí u nás v posteli, kojení naštěstí není tak náročné. Ale od jiných stále častěji slyšíme, že Lauru rozmazlujeme a měli bychom ji naučit usínat bez pomoci a ve vlastní postýlce.“

Pro pátý až devátý měsíc života je zcela typické, že se miminka v noci najednou častěji budí. Pravděpodobně proto, že v této době procházejí enormním vývojem, se kterým se vypořádávají tak, že potřebují kontakt s rodiči.

3. krok: Upravte režim denního a nočního spánku podle potřeby

„Lauře je šestnáct měsíců. Ukládání k polednímu spánku je jedna velká bitva. Jeden a půl hodiny se převaluje v postýlce, aby pak na čtvrt hodiny usnula a pak se zase s rámusem probudila. Takže polední klid vynecháváme a dáváme ji do postýlky večer už krátce po šesté hodině. Tam blesku rychle usne a ráno vstává až kolem osmé hodiny.“

V druhém roce života se celková doba potřeby spánku zkracuje. Mnoho dětí spí v poledne i nadále, zato ale spí méně v noci. Jiné děti se objedou bez odpoledního spánku, mají ale delší noční spánek.

4. krok: Podporujte nepřerušovaný spánek

„Lauře je právě dvacet měsíců. Stále spí ještě v naší posteli. Všichni si tuto přítomnost a mazlení velmi užíváme. Noční kojení už ale pomalu obtěžuje. Proto je mléko podáváno už jen večer a ráno, mezitím je v kojení pauza. Dvě noci Laura důrazně protestuje. Ležíme vedle ní, hladíme ji, utěšujeme, zpíváme jí. Třetí noc prospí v kuse dvanáct hodin. A vypadá to, že už to tak zůstane.“

Kojené děti obvykle prospí celou noc později než děti krmené kojeneckou výživou. Od devátého měsíce noční krmení už většinou není kvůli hladu. Dumlání je jednoduše příjemné. Pokud to mamince nevadí, budiž. Pokud chcete, aby si dítě od nočního krmení už odvyklo, je důležité, abyste mu nadále zabezpečili blízkost a pocit bezpečí. Nový spánkový režim se stabilizuje většinou po deseti dnech.

5. krok: Dejte dítěti možnost osamostatnit se

„Když přichází na svět sestřička, Lauře je dva a půl roku. Odstavena byla zhruba ve dvou letech, od té doby funguje usínání bez kojení. Leží prostě mezi námi ve velké posteli, zpíváme, vyprávíme pohádku a ona během toho usíná. Teď tedy ležíme v rodinné posteli ve čtyřech. ´Už je tu dost těsno,´ říká Laura. ´Možná, že bys chtěla už vlastní postýlku?´ – navrhuji. Laura váhá, ale je vidět, že by to chtěla zkusit. Slavnostně nakupujeme růžové princeznovské ložní prádlo. Večer se Laura sklíčeně dívá skrze zábradlí postýlky: ´Myslím, že chci zpátky k vám.´ A já ji uklidňuji: ´Jsem přece u tebe. Však to zvládneš!´ Krátce na to usíná.“

V třetím roce života chtějí být malé děti bezpodmínečně velké a pro vás je to možnost, že je můžete prostřednictvím domluvy a třeba nějaké malé odměny vést dítě k větší samostatnosti – i co se spánku týče.

6. krok: Společně plánujte přestěhování

„Lauře jsou tři roky. Od své první noci ve vlastní postýlce usíná už jen tam a většinou tam i celou noc prospí. ´Chtěla bys, aby tvoje postýlka stála ve tvém vlastním pokoji, jak to mívají velké holčičky?´ – ptáme se jí. Laura si to několik dní rozmýšlí a pak už stěhování nemůže proběhnout dost rychle. ´Sem přesně musí moje postýlka, tati!´ – diriguje Laura. ´A teď potřebuju ještě noční stolek s lampičkou.“

Z bezpečnostních důvodů by měli rodiče v celém prvním roce života spát s dítětem nejlépe v jednom pokoji. Důvodem je, že u dětí, kterým hrozí zástava dechu, podnítí slyšitelně dýchající rodiče miminko intuitivně k dalšímu dýchání – a to mu může zachránit život. Po prvních narozeninách mohou mít ale děti i svůj vlastní pokoj – za předpokladu, že spolupracují.

7. krok: Naučit se sám usínat

„Lauře jsou čtyři roky. Chodí spát do své postýlky ve svém pokojíčku. Čteme jí pohádku, zpíváme jí a hladíme ji tak dlouho, pokud neusne. Ale Laura by moc ráda navštívila svoji nejlepší kamarádku Emilku – a zůstala přes noc. ´Přespávat jinde ale mohou jen děti, které umí usnout bez maminky a tatínka,´ – vysvětluji jí. Dohodneme se proto, že to budeme nacvičovat. Večer uložím Lauru jako obvykle do postýlky, ale místo toho, abych u ní zůstala sedět, jí pustím CD a řeknu, že musím na chvíli pryč. Na záchod. Pak přijdu – slibuji!. Když se po třech minutách vrátím, Laura už skoro spí. ´Musím ještě na chvíli pryč,´ – šeptám jí. ´Vyklidit pračku.´ Když se na ni přijdu znovu podívat, spí. Od té doby můžeme po večerním rituálu jednoduše odcházet, zapnout CD a ona sama usíná a prospí dvanáct hodin bez probuzení.“

Když je dítě při usínání láskyplně doprovázeno, roste jeho schopnost zklidnit se samo. Jeho mozek se učí, pomocí jakých strategií může nalézt noční klid. Schopnost usínat samo je důležitý vývojový krok směrem k větší samostatnosti. Pokud se to děti naučí bez tlaku a v okamžiku, když jsou na to už připravené, zpravidla s tím nebudou mít po celý život žádné problémy.

„Laura má čtyři a půl roku. ´Všechno probíhalo v pohodě,´ říká maminka Emílie, když naši dceru vyzvedáváme po přenocování. ´Vaše Laura je hotový superspáč. Jako kdyby usínala odjakživa sama. S manželem jsme si vyměnili pohledy a usmáli se.“