Sebepoškozování (nejen u dětí a dospívajících)

10 % mladých dospělých zmiňuje, že se někdy v minulosti sebepoškozovali. Avšak podle názoru terapeutky Adély Kratochvílové (na obr.) může být reálné procento mnohem vyšší!

Od psychické bolesti krátkodobě pomůže ta fyzická. Má to ale jeden háček…
Lidé, kteří se sebepoškozují, zažívají nesnesitelnou psychickou bolest, se kterou si sami neumí poradit. Neznají funkční nástroje, jak s psychickou bolestí pracovat. Nejprve se zkouší se stresem vyrovnat zdravě. Zkouší různé techniky proti napětí, ale když je zátěž dlouhodobá, tak tyto strategie přestávají fungovat.
Později zjistí, že fyzická bolest jim krátkodobě pomůže k přehlušení té psychické – dochází k uvolňování endorfinu a dostavení se pocitu úlevy. Ta s sebou ale nese pocity viny („zase jsem to nezvládl/a“), objevuje se opět napětí a vzniká tak začarovaný kruh. A to je právě ten důvod, proč v sebepoškozování lidé zůstávají. Opakováním se lidé nevědomě stávají na sebepoškozování závislými. A tím pádem si lidé musí ulevovat častěji. Nejdřív si mohou ublížit 1x týdně a později i několikrát denně. Tato narůstající potřeba je dána fyziologií, a tak stačí několik zkušeností, aby se z tohoto ventilu stal zvyk.

Sebepoškozují se děti i dospělí
Lidé se sebepoškozují nejčastěji mezi 10. a 24. rokem, přičemž vrchol je kolem 17 let. Dívky obvykle začínají dříve a končí kolem 15. roku. U dívek bývá sebepoškozování pětkrát častější než u chlapců. Průměrně 1 z 8 dětí se dostane kvůli sebepoškozování do nemocnice. Dobrá zpráva je, že přibližně 80 % dětí se sebepoškozováním přestane do pěti let.

Dlouhé rukávy a vysoké nároky
Jaké jsou vlastně děti a dospívající, jež se sebepoškozují? Často jsou to „vzorňáci“, rodiče na ně vědomě i nevědomě kladou velké nároky. Bývají to děti perfekcionistů. Snaží se být pro rodiče a své okolí dobří, aby slyšeli pochvalu, a tím na sebe vyvíjí tlak. Bývají zpravidla introvertnější povahy, tišší, uzavření a někdy až přehnaně neklidní. Oblékají si zpravidla dlouhé rukávy či kalhoty (i v horkých dnech). Nosí obvázaná zápěstí (například náramky), aby zakryli rány. Vyhýbají se aktivitám, během kterých by se museli před rodinou a ostatními lidmi vysvléci (tělocvik, dovolené u vody, akvapark).

Forem, kterými se dospívající mohou sebepoškozovat, je spousta…
Jde zejména o řezání se ostrými předměty, vyřezávání nápisů a symbolů do kůže, propichování i kůže, pálení se ohněm i horkou vodou, škrábání se na kůži do krve, kousání se, drásání si vzniklých ran a narušování tak jejich zahojení, vytrhávání si vlasů, polykání prášků, sebe tlučení se.

Pomoci může kostka ledu nebo ledová sprcha
Vždy je důležité mít řešení pro tady a teď, krizový plán, mít strategii. Každému funguje něco jiného a někdy je potřeba techniky střídat. Abychom „přebili“ potřebu ublížit si, je potřeba vyvinout opravdu velký impulz jako je ledová sprcha, ledovat si zápěstí kostkou ledu, nebo se cvrnkat kuchyňskou gumičkou. Pomoct může svižná procházka, mazlit se s domácím mazlíčkem, dechová cvičení, objetí a samozřejmě možnost si s někým o svých emocích a myšlenkách popovídat.

Jak může pomoci rodič?
Rodič by měl nejprve zpracovat své pocity a až následně si o sebepoškozování se svým dítětem povídat.
Zjištění, že si dítě ubližuje, s sebou může přirozeně přinést celou řadu pocitů – zděšení, paniku, strach, zoufalství, nepochopení i znechucení. Všechny tyto pocity jsou přirozené vzhledem k danému zjištění. Pokud by rodič na své dítě „nastoupil“ v emocích, dítě se před ním uzavře a bude mnohem náročnější s ním později otevřít komunikaci na toto téma. Bude mít strach. To, co dítě (i dospělý) v tuto chvíli potřebuje slyšet, i když to pro okolí může být náročné, je pochopení jeho závažné situace.

Rozhovor s dítětem o sebepoškozování může být nepříjemný pro všechny zúčastněné strany
Před jeho zahájením i po celou dobu rozhovoru je potřeba soustředit se na pozitivní cíl rozhovoru. Co rozhodně nedělat? Nehodnotit, nekritizovat, nevyčítat, nezakazovat! „Jak jsi nám to mohl udělat?“ „A kvůli tomu se řežeš?“ „A za to máš zaracha!“ Je v pořádku, pokud rodiče tyto myšlenky napadnou, ale pokud je řekne dítěti nahlas, tak se před ním uzavře a nebude se chtít otevřít.

Bezpodmínečné přijetí a pochopení
Je potřeba se zamyslet nad příčinou sebepoškozování u daného dítěte. Dívat se na svět jeho očima, pochopit závažnost jeho situace, nabídnout mu prostor na sdílení, dát mu najevo lásku a podporu, nabídnout mu prostor pro sdílení svých emocí a potřeb. Rodič může dítěti pomoct nejběžnějšími způsoby, které bývají ty nejtěžší. Pomůžou věty od srdce „Mrzí mě, že si to musíš dělat.“ „Mrzí mě, že si ubližuješ.“ Rodič by měl vyjádřit péči, aby dítě vědělo, že na to není samo. Dítě/dospívající potřebuje bezpodmínečné přijetí, podporu, pochopení a respekt.

Příčiny sebepoškozování jsou různé, často jde o jejich kombinaci
Rodinné vztahy, sexuální zneužívání, vysoké nároky rodičů, nenávist k vlastnímu tělu, pocit, že nikam nepatří, vztahy s vrstevníky, pocit vlastního selhání, šikana, trauma z dětství, nápodoba vrstevníků, sociální sítě, covid, válka, strach z budoucnosti.

Lze považovat tetování, piercingy a další tělesné modifikace za sebepoškozování?
Je pravda, že sebepoškozování a umělecké tělesné modifikace mohou na první pohled vypadat velmi podobně. Obě tyto „aktivity“ totiž zahrnují bolest a zásah do vlastního těla. V obou případech dochází k narušení tělesné integrity s cílem cítit se lépe nebo označit tělo jako připomínku určité události.
Zatímco obvyklým cílem sebepoškozování je zranit se, cílem tělesné modifikace je proměnit a zkrášlit vlastní tělo, kdy obvykle nedochází k psychické závislosti. Ovšem mohou být prováděny z pocitu nedostatečnosti.
Pokud se rodič nebo někdo jiný obává, že tělesná modifikace, piercing nebo tetování jsou u jeho dítěte formou sebepoškozování, je důležité vést s dítětem otevřený, citlivý a respektující rozhovor a pokusit se porozumět jeho motivacím a záměrům. Případně vyhledat pomoc odborníka na danou problematiku.

Covidová opatření byla jistě důležitá, ale přinesla s sebou frustraci a úzkost
Tato opatření přinášela omezení, která nám zamezovala žít tak, jak bychom chtěli a potřebovali. Byli jsme více frustrovaní a podráždění. Vzteklí sami na sebe i na celý svět.
V „covidovém období“ i po něm zaznamenali odborníci zvýšený počet sebepoškozujících se dětí a dospívajících. Každý z nás má v určitém věku svého života nějaký úkol. Menší děti mají za úkol mezi sebou soutěžit, dospívající zase zjišťují „kdo jsem“. A to prostřednictvím sociálního kontaktu s druhými vrstevníky. A covid tohle dětem vzal. Nemohli plnit důležité vývojové úkoly a výsledkem byla velká frustrace a úzkost. Když tyto stavy nejsou ošetřeny, velmi často to vede ke zhoršení celkového duševního stavu. Na druhou stranu, statisticky největší nárůst sebepoškozování byl zaznamenán v šedesátých, sedmdesátých a devadesátých letech minulého stolení a dodnes se neví proč.

Sebepoškozování lze předejít funkční komunikací v rodině
Důležité je nepohlížet na sebepoškozování jako na tabu téma. Je nezbytné o něm v rodině mluvit, i kdyby jen preventivně. Rodič by měl dítě už od útlého věku vést k vyjadřování svých emocí a potřeb. Pomoci mu vyjádřit, co cítí, co se mu honí hlavou a jeho slova nikdy nehodnotit (např. „Tvý starosti bych chtěl mít.“).
Komunikace by měla být zdravá a respektující. Ovšem, aby zdravá komunikace mohla být nastolena, musí rodiče začít nejprve u sebe – NAUČIT SE KOMUNIKOVAT své emoce a potřeby funkčním způsobem.

Terapie jako cesta k zahojení
Rodiče jsou často sami v těžké situaci, a proto by si na sebe neměli klást nároky, že danou situaci vyřeší sami. Bez terapeuta/psychologa se to tato situace nedá funkčně a zdravě pro celou rodinu zvládnout. Je proto velmi výhodné vyhledat pomoc odborníka, který v rámci rodinné či individuální terapie s dítětem/dospívajícím pomůže zahojit vzniklá emoční zranění a nastavit nový funkční řád pro všechny členy rodiny.
 
 
Mgr. Adéla Kratochvílová, terapeutka ve výcviku
Vystudovala andragogiku a 7 let působila v mezinárodních společnostech v HR rolích, kde si uvědomila, že její vášní jsou hluboké rozhovory, a tak od roku 2019 prochází šestiletým integrativním Výcvikem poradenských a terapeutických dovedností od Elio, z.s.

Je průvodce na cestě za sebepoznáním, sebepřijetím, odpuštěním a hojením rodových otisků. Pomáhá lidem žít naplněný život bez stresu, strachu a s úsměvem na duši.

Nabízí své konzultace pro dospívající, dospělé i rodinu ve svém rodném městě ve Slaném, v Praze v Hnízdě zdraví i online formou. Současně působí jako firemní terapeutka a spolupracuje se základními a středními školami. V minulosti pracovala ve specializovaném centru pro klienty s poruchou autistického spektra.

www.adelakratochvilova.cz
@terapie.adela