Rodiče jako superhrdinové?

Rodiče by měli být svým dětem vzorem. Toto vědomí ale někdy způsobuje, že ve výchově jednají poněkud křečovitě. To ale není třeba…

Děti se učí rychle. Když máma kýchne cestou do školky, hned ví ta malá, proč: „Zapomněla jsi čepici?“ zeptá se vševědoucně a trošku káravě nakloní svou tříletou hlavinku na stranu. Cožpak jí maminka neustále neopakuje, aby si tu hloupou čepici nechala, jinak že nastydne?

Děti vidí a slyší vše, co dospělí říkají a dělají (anebo taky neříkají a nedělají), už proto, že se o to živě zajímají. Vzory jsou motorem pro jejich vývoj: jak oni to dělají? Už malá miminka hledají odpovědi na své životně důležité otázky. Fascinovaně sledují, jak táta jí polévku lžící a při nejbližší příležitosti si strčí do pusinky svou lžičku. Schovávají se za polštářem, jako to dělá maminka anebo dělají všelijaké obličeje, které na ně dělá starší bráška.

V této době si rodiče ještě moc hlavu nelámou jak je to s jejich „funkcí“ vzoru. Dítě se od nich učí a tak to má být. Ale děti se vyvíjejí velmi rychle a nejpozději kolem roku a půl, kdy poprvé zopakují po mámě „do p…le“, když jí vyklouzl z ruky její milovaný hrneček, se mohou zarazit. Vždyť to dítě je neustále pozoruje! VZOR. To je veliké slovo, které v sobě nese závazek a velké očekávání – Leonardo da Vinci, Albert Einstein, matka Tereza! Ale TY a JÁ?!

Ano, právě ty a já! Děti potřebují dosažitelné a přítomné vzory, musí přihlížet normálnímu životu, který jednoho dne budou také žít.

Perfektní rodiče – co by si s nimi děti asi tak počaly? Dokonalí rodiče by byli takoví, kteří by nikdy neudělali chybu. Aby to tak skutečně bylo, museli by se neustále sami kontrolovat. Vše, co by s dětmi podnikali, by mělo pedagogický podtext a bylo by zaměřeno na to, aby vždy a vše perfektně fungovalo. To je ale hrozná představa!

Děti potřebují vztahy, ne výchovu po celých čtyřiadvacet hodin. Potřebují dospělé, kteří jim dovolí dělat chyby a kteří připustí, že občas také chybují, kteří umí vysvětlit co udělali špatně a v případě potřeby se umějí i omluvit. Věřte tomu, děti v těchto případech rodičům vycházejí vstříc, neboť jsou od přírody vysloveně – a obzvlášť v útlém věku – chápavá a odpouštějící stvoření.

Křik, který máma předvedla na hřišti, když její potomek nechtěl slézt z prolézačky a auto měla s čekajícím bráškou zaparkované na zákazu stání, není zrovna vzorové jednání. Ale stejně tak může maminka se špatnými nervy říct: „Promiň, broučku, že jsem tak vyjela, ale když teď neslezeš a nepůjdeš se mnou, tak nás čeká pěkná pokuta a bráška si bude myslet, že jsme na něj zapomněli.“

Taková věta je cenná, neboť tomu malému objasní mámino chování. Nekřičí na mě proto, že by mě neměla ráda, ale protože potřebuje, abych ji poslouchal. Vytváří i pouto: máma a já teď musíme táhnout za jeden provaz, potřebuje mě a potřebuje mou pomoc.

Na co si vzpomeneme, když pomyslíme na vlastní dětství? Na to, že byl náš byt vždy vzorně uklizený? Možná. Ale ne proto, že bychom máminu vášeň pro tanec s vysavačem bezmezně obdivovali. Ale spíše si vybavíme, že jsme při úklidu dost překáželi a ještě dostali vynadáno, když jsme hladoví jako vlci vběhli do kuchyně bez přezutí. Děti potřebují rodiče, kteří jim v takové situaci nejprve dají najíst a pro tu chvíli přehlédnou šlápoty na čisté podlaze. Později mohou rodiče již nakrmenému děcku vtisknout do ruček smeták a lopatku. Matky a otcové jsou pod drobnohledem svých dětí, to je pravda. Ale předmětem jejich pozorování mohou být úplně jiné věci, než si rodiče myslí. Jasně, zaregistrují to sprosté slovo, které rodičům vyklouzne. Ale to z malých pozorovatelů a posluchačů ještě neudělá nenapravitelné sprosťáčky. Pokud si v budoucnu budou vybavovat nějaké chvályhodné vlastnosti svých rodičů, nebudou to tátovy trepky vždy vzorně srovnané pod postelí nebo to, že nikdy nesrkal polévku. Popíšou, jak se doma cítili, jaká tam vládla atmosféra, jak se k sobě lidé chovali a co po nich kdo chtěl.

Například jak se řeší stresující situace: když toho má máma dost, křičí na všechny kolem, hádá se s nimi? Nebo po náročném dnu v práci nejdřív zmizí v koupelně a pak vyjde ven v mnohem vlídnější náladě?

Děti potřebují jako vzor rodiče, kteří jim nevtisknou dojem, že život je jako život křečka v kleci, který vyvolává stále jen špatnou náladu. A k tomu se rodiče musí uvolnit a zejména si nepřipouštět nějaký tlak, že musí být dobrým příkladem a neustále jen vychovávat.

Dánský rodinný terapeut Jesper Juul například je toho názoru, že neustále zdůrazňovat výchovu a neustále vychovávat je zkrátka nepřípustné. Rodiče se přetěžují, když chtějí nahlížet na své dítě jako na projekt, který nesmí mít chybu. Podle tohoto odborníka bývá důvěra často vhodnou alternativou k výchově.

Ne že by to děti musely mít vždy jen jednoduché a milé, aby pochopily, o čem je život. Potřebují také vedení, podněty, reakce rodičů. Co však nepotřebují, je setrvalý pedagogický přístup. Rodiče by neměli důvěřovat jen výchově, ale především svému dítěti. Tomu, že se bude správně vyvíjet, že ono samo bude chtít dělat věci správně, že bude úspěšné. Ono ve své podstatě vůbec není orientované na to, aby selhalo, aby zlobilo či dělalo chyby.

Stanovit si cíle, dosahovat jich, radovat se z úspěchů, umět jet dál – to je motor vývoje, který je vlastní všem lidem od narození, jak říkají i genetici. Tento motor se jistě může zadřít, nebo i běžet pozpátku. Známe přece lstivé podvodníky, netolerantní egoisty, podlou lůzu. Existují a dozajista nejsou dobrým vzorem pro děti. Ale úplně normální rodiče s občasnými malými chybami? Ti děti skvěle zvládnou!