„Promiň, broučku!“

Ani rodiče nemusí mít vždy jen dobrou náladu. Ale svou špatnou náladu musí umět dítěti vysvětlit. A omluvit se jim je někdy také na místě.

Řekla máma právě „ty prevíte“? Ne, řekla: „Dávej přece pozor, ty malý prevíte.“ A je to tady, výchovné selhání, pedagogický bankrot, nejen proto, že mu nadávala, ale dokonce na svého tříletého broučka ostře zvýšila hlas, jakoby tomu maličkému chtěla jít po krku. Co je to proboha za matku!?
Úplně normální. Maminkám i tátům se stává, že je dítě rozžhaví do běla, přivede na pokraj šílenství, zažene do kouta a zcela vyčerpá pohár jejich trpělivosti. A to tak, že se zlobí, nadávají a vyhrožují, aby se toho přetlaku zbavili.
Například dnes ten tříletý brouček stoosmedesáttřikrát hodil na svého malého brášku nějakou hračku. Maminka uklidila všechny kostky ze stavebnice, jako klidové opatření četla hodiny příběhy medvídka Pú, dlouze vysvětlovala („to malého bolí, vždyť přece víš, jak tě bolelo, když tě Frantík praštil lopatkou po hlavě“ a tak dále… bla-bla-bla…). Brouček se sladce usmíval a kýval souhlasně hlavinkou, jak jen to tříletí umí. Pak se na vteřinu otočila – a plastové autíčko přistálo s rachotem v postýlce toho menšího. Maminka si vzala ročního synka pro jistotu do šátku, večeři pak vařila se svým „mini-satelitem“ přivázaném na těle. Jak ho položila na přebalovací pult a otočila se pro čistou plenku, prásk, a už po maličkém letěl kelímek s krémem. A pak přišel na řadu křik s „prevítem“. Mezitím z prevíta vyrostl venkoncem mírumilovný muž, který má se svým mladším bratrem hezký a přátelský vztah. A ta – tenkrát totálně přetažená matka – píše tenhle článek.
Moje výchova nebyla tak něžná, jak jsem si přísahala, když mě tenkrát v šestém měsíci poprvé kopla do břicha ta maličká nožka. Stále trpělivá, plná porozumění, uvolněná a přátelská – taková jsem chtěla ke svým dětem být. Ony mi to ale nedovolily. Rozčilovaly mě, byly hlučné, divoké, dělaly nesmysly a ukázaly mi tak hranice mé shovívavosti. A udělaly dobře: kdyby byli rodiče pořád jen hodní, prokázaly by svým dětem medvědí službu.
„Že dětství má být romantické a sladké, je nesmysl,“ řekl dánský psycholog Jesper Juul. „Takové dětství není, ani život takový není.“ Děti se učí rozpoznávat své pocity. A k tomu potřebují vidět, že jejich rodiče jsou někdy i rozčilení, rozzlobení, špatně se ovládají, a ne jen milí a stále usměvaví cukroušci. Musí se naučit, kdy se budou rodiče zlobit, kdy jsou smutní, co je potěší, kdy si z nich mohou dělat legraci a kdy se jim to nevyplatí. Stále dobře naložení rodiče jsou špatní partneři při tréninku mezilidských vztahů.
Podle Jespera Juula si moderní dospělí nedovolí ukázat sílu svých pocitů. Jsou jen trošku smutní, jen trošku nazlobení. Ale škála našich pocitů je mnohem širší a je nesmírně důležité naučit se vyznat ve svých emocích.
Dánský pedagog je proti přespříliš milé a hladké výchově, ale současně prosazuje výchovu podle zásluh, nikoli ovšem rovnoprávnou, kterou děti respektují a rodiče nezneužívají své převahy. Jsou však i rodiče, kteří – podle výzkumu z celé Evropy – jsou pro tvrdší přístup. Například ve Francii připouští celých 87 % rodičů: „Ano, občas mi ujede ruka“. Ve Franci, na rozdíl od některých jiných evropských zemí, jsou tělesné tresty povolené a stát tak podporuje většinovou populaci. Více než polovina Francouzů si nepřeje, aby facka byla při výchově dětí zakázána.
Psychologové tvrdí, že když je ve výchově vztek tabu, zvláště matky se často cítí provinile, když jim „bouchnou saze“. Vztek je však emoce, která může v mnoha situacích mít osvobozující efekt. Když mi vztek pomůže konečně vyjádřit, co mi vadí, když mi pomůže zformulovat, co bych se jinak neodvážila říct, může to být síla, která napomůže mému vlastnímu vývoji, i když zpočátku vyvolá v okolí zlost a nepochopení.
Ve skutečnosti je to nepříjemný pocit: moje dítě se bojí, protože vyskakuji jak čertík ze škatulky. Ti malí jsou náhle otřeseni, když velcí jsou k nim nepřátelští a vymezují hlasitě a zřetelně nepohodlné hranice. Ale dítě, které je milováno a ví to, které nečelí vynervovaným a přetíženým rodičům každý den, může občasnou bouřku přečkat bez úhony. Naši synové se po nevrlých rodičovských výstupech zpravidla rychle otřepali a vrátili ke svému běžnému (drzému) chování. Aby si to mohli správně přebrat, vysvětlili jsme jim své chování: „Vím, že to ode mě nebylo hezké, omlouvám se ti. Ale v tu chvíli mě nenapadlo nic jiného, jak tě zastavit.“
Rodiče neztratí autoritu, když umějí přiznat chybu. Naopak: Nebylo by dobré, aby se tvářili jako neomylní. Zakazují dítěti sprostá slova a pak sami řeknou beze studu „prevíte“? Dlouhodobě by to rozhodně nebylo dobré. Pro děti je důležité, aby identifikovaly motiv, který vězí za takovým výbuchem. Můžete jim říct: „ Jéje, teď jsem pěkně vybuchla. Víš, to je podobné jako u tebe, když ti tenkrát Lenka nechtěla vrátit tvůj bagr.“
Vysvětlování funguje také preventivně: „Měla jsem dnes opravdu náročný den a na ty tvoje štráchy s čištěním zubů opravdu nemám trpělivost.“
Tak se děti naučí, že pocity se nemusí vždy potlačovat. Že i přetížení, vztek, zklamání nebo bezmoc patří k životu a najdou si cestu, jak se projevit. Současně pochopí, že smíření patří do dobrého vztahu. Že láska to vydrží, když se ten druhý občas nechová tak, jak bychom si přáli.
Když byly děti malé, dbali jsme na to, abychom den nekončili hádkou. Měli jsme na to takový rituál: okna dětského pokoje jsme otevřeli dokořán a jimi nepřišel jen osvěžující čerstvý vzduch. Ven a daleko pryč vyletěly i všechny ty ošklivé věci jako mámin striktní zákaz vzít si čokoládu před spaním, hádka s bráškou o indiánský stan nebo tátova silná slova na adresu obou ohledně házení jídlem při večeři.
Večer před usnutím byl dovolen jen a jen mír – v dětském pokoji i v rodičovském. To nám celkem dobře fungovalo. Většinou. Někdy to smíření nebylo úplně stoprocentní: Když jsme nesdíleli vášeň našeho pětiletého synka pro nákup veškerých elektronických hraček, vyhlásil po mírovém větrání: „Když mi nekoupíte gameboye, budete zítra zase blbí.“ Což jsme také byli.