Proč už zase fňuká?

Ufňukané a plačící děti přivádějí své rodiče k zoufalství a vyvolávají v nich pocity bezmoci. Co na to říkají vývojoví odborníci? Zastávají kromě jiného názor, že skutečně to nedělají úmyslně…

Neklidné jsou především děti nespokojené. Neumí zůstat u jedné činnosti, jsou ukňourané, někdy hubaté, pláčou, dělají hlouposti a zakázané věci. Zaměstnávají své rodiče činnostmi, které se jeví jako úmyslné zlobení. Podle odborníků však jejich nespokojenost je mnohem více voláním o pomoc a zároveň výzvou pro dospělé. Jakoby říkaly: „Není mi dobře, udělej s tím něco!“
Žádné dítě nefňuká stále. Všechny mají své klidné hodiny, kdy si tiše hrají, trpělivě skládají kostky stavebnice, dokonce jejich radostná nálada je vysloveně nakažlivá. Proč se to ale potom rázem mění, proč se ze sladkých mrňousků stanou fňukající čertíci?
Příčiny mohou být nejrůznější a obvykle se vážou na konkrétní situace. Rodiče například může uklidnit fakt, na který přišli vývojoví psychologové. Taková ufňukaná fáze může být znamením nastávajícího vývojového posunu. Duševní vývoj kojenců a batolat totiž neprobíhá přímočaře, nýbrž ve vývojových skocích. Krátce před takovým vývojovým skokem prožívají děti obvykle velké duševní napětí. To známé je už nudné. Děti se chtějí přiučit něčemu novému a něco nového zkusit a zvládnout. Toto nové je ale ještě zároveň přetěžuje, nezvládají to a kromě frustrace to může v nich vyvolat dokonce i strach.
Po prvním roce života má dítě za sebou už hodně učení. Naučilo se uchopovat, sedět, lézt, stát i chodit. Namáhavé a ukňourané vývojové fáze v tomto věku většinou netrvají dlouho. Někdy jsou děti jeden dva týdny nespokojené a mrzuté. Když se potom dostaví pocit úspěchu či nějaká nová dovednost, radost je nesmírná a malý dobyvatel je zase veselý a vyrovnaný. Minimálně do doby, kdy se další vývojový posun zase neohlásí špatnou náladou. Batolata se ještě dají utěšit rodičovskou náručí, péčí a něhou. Když maminka zazpívá písničku nebo když tatínek začne vyhazovat dítě do vzduchu – obličejíček je zase jedno velké sluníčko.
Fňukající starší děti je mnohem těžší uspokojit. Už jen proto, že rodiče si nejdříve musí zahrát na detektivy, aby vůbec vypátrali příčinu špatné nálady.
Jaké může mít příčiny, že se naše dítě proměnilo v malou otravnou příšeru?

Příliš málo podnětů
Většina dětí má hodně hraček. Ale ne vždy ty správné. Když je malé dítě velmi nespokojené, příčina je možná v tom, že právě vyčerpalo veškeré možnosti, které mu jeho hrací „materiál“ poskytuje. Stavebnicová věž je postavená už po padesáté a perfektně stojí. Co teď?
Pro rodiče je to někdy překvapení. Proč je dítě ukňourané? Vždyť doteď si skvěle vyhrálo s touto stavebnicí? Podle vývojových psychologů dítě nepotřebuje v takových chvílích bezpodmínečně novou hračku, ale spíše nové podněty. Tak by mohla maminka například přinést kytičku a umístit ji vedle věže se slovy: Podívej, to je velký strom, kolem kterého může vzniknout celé velké město… Z nízkých nároků většinou nenachází dítě samo východisko.
Ovšem psychologové varují také před tím, aby plačící dítě rodiče okamžitě začali rozveselovat a bavit. Rodiče nemohou být baviči svých dětí. Je lepší ukázat dítěti cestu, možnosti, co může dělat, jak určitou činnost rozvinout dál. Potom se mohou stáhnout. Děti se tak naučí, že nejsou vždy středem pozornosti, že máma a táta přitom dělají i jiné věci – od úklidu počínaje telefonováním konče. Děti navíc lze od útlého věku zapojit do běžných činností doma, dokonce je to baví, rády napodobují práci dospělých. Utěrka na prach anebo konvička na zalévání kytek mohou u ufňukaných dětech způsobit zázrak.

Přetěžování
Únava z nových dojmů, mnoho cizích lidí najednou či nové prostředí – to vše může malé dítě přetěžovat. Je nanejvýš jasné, že v tomto případě bude fňukat, kňourat a plakat. Děti jsou různé, doma může být například dvouleté děťátko veselé a vyrovnané s darem zabavit se samo. Ve skupině dětí ho však mohou znát jako dítě, které spíše nervuje své okolí, často se vyčleňuje, fňuká a schovává za máminu sukni. Obzvlášť jedináčci a prvorození, kteří jsou delší dobu s matkou sami, mohou být v podobných situacích přetěžováni. Samozřejmě řešením není nejít s dítětem do většího kolektivu.
Fňukání může být známkou momentálně chybějící sebejistoty. Dítě má strach, že se nedokáže vyrovnat s požadavky na něj kladenými. Děti, které mají tuto formu nejistoty, musí být na nové situace připraveny postupně. Například může být mnohem příjemnější pro dítě vzít nejdříve nějakého kamaráda domů, než se prosazovat v hlučné dětské skupině.

Důležitost pravidel
Děti potřebují pravidla. Na druhé straně přílišná omezení zase mohou malé dobyvatele frustrovat. Například: lezení po schodech je nejnovější zábava dvouleté holčičky, která už dávno umí chodit. Uprostřed schodů se objevuje tátova velká ruka a zvedá malou. Jak frustrující! Čím podnikavější děti jsou, tím více se setkávají s omezováním. To potom vede ke stálým zklamáním a končí většinou fňukáním. Například dítě vyleze rychle na květináč a už se těší na bláto na rukách. Ještě rychlejší je ale máma a uklidí objekt touhy do nedosažitelných výšin. Nebo se malá ruka žádostivě přiblíží k tabletu na vyšší polici, poté co se malá hrdinka namáhavě zavěsila na poličku. Krátce předtím, než dosáhne konečně na tablet, někdo ji zvedne do výše a odnese do jiného pokoje.
Byt je plný nebezpečných nástrah a dospělí musí samozřejmě sledovat, co mají malé děti za lubem. Ale rodiče by měli nejen zabraňovat, ale především vytvářet podněty. Méďa, kterému visí jeho chlupatá tlapa přes roh stolu je výzva, přirozeně svádí k aktivitě a úspěch je také zaručený. Vše, na co malé děti nemají sahat, je lepší uklidit dříve, než to poskytne podnět k fňukání. Šetří to nervy rodičů a dopřeje také klid všem dětem, které mají zaručeně smích mnohem raději nežli pláč.