Překvapené dítě = hodné dítě

Jak to, že klidní a nápadití rodiče s méně obvyklými výchovnými metodami to mají snadnější?

 

Kreativní výchova. Co si pod tím představit? Zní to jako něco o žirafě z plastelíny, stavbě stanu v obýváku, vymýšlení vlastních pohádek na dobrou noc, nejlépe v podobě seriálu o třiceti pokračováních, v nichž se pokaždé objeví nějaká nová, laskavá příšera, která dítě pobaví, ale před usnutím nerozruší. Takže celkem jako značně namáhavý přístup.

Ale dnes nejde o ruční práce ani výlety do říše fantazie. Jde o to, jak rodiče s dobrými nápady dokážou výchovný proces odlehčit a poskytnout tak sobě i dětem více klidu a zábavy namísto každodenního stresu a strohých pravidel a příkazů.

Za normálních okolností si stanovíme jakýsi rodinný pedagogický plán, kde je určeno, co je správné, co je do jaké míry důležité, co chceme svému dítěti vštípit. Takový plán má asi stejné vyhlídky na úspěch jako v minulosti budovatelská pětiletka: 60 měsíců je pryč a dobře se mají jen ti nahoře.

A tady přichází ke slovu právě kreativita. Příklad: Do banky vstoupí dvě a matky a dohromady pět dětí. U přepážek postávají zákazní. Ti nejsou pochopitelně tak úplně žhaví na rozdováděné tří čtyřleté děti, které jim svými batůžky naráží do podkolení. Standardní výchovný plán nahlíží toto jednání jako nevychované a jme se tedy dítka vychovávat takovýmito pokyny: „Haničko, pojď sem, Lukášku, nepobíhej tu!“ Rozběhnuté dítko lze chytit za kapuci od mikiny, ab neporazilo stojan s propagačními letáčky. Pak se dají použít různé výhružky.

Anebo to uděláte tak, jako jedna kreativní matka, kterou jsem měla tu čest pozorovat v obdobné situaci před několika dny. Okamžitě vymyslela hru. Dětí pobíhaly a hlučely, zákazníci banky obraceli oči v sloup, druhá matka už chytala první kapuci a vtom kreativní matka hlasitě tleskla a zvolala: „Kdo vydrží stát nejdéle bez jediného hlásku, vyhrál!“

Následujících sedm minut, než matky vyzvedly výpisy a vybraly peníze, stála pětice chvějících se soch se rty semknutými vedle bankomatu.

Děti jsou velice vnímavé vůči efektu překvapení. Náhlá změna, nezvyklý návrh, narušení zaběhnutých rituálů – to vše je spolehlivě zastaví. Ať už provádějí jakoukoliv rošťárnu.

Kdo má dva syny, věkem k sobě blízko, zná situace, kdy se oba ve rvačce válí po zemi, protože ten jeden něco tomu druhému vzal, udělal… Výkřiky vyzývající k ukončení jsou k ničemu, násilné odtržení vede ke vzniku pochybností o mateřské lásce. Čekat, až dojde na krev, se také nevyplácí. Takže co teď? Pustit rádio na plné pecky a začít divoce tančit! Zda se budou chlapci němě dívat s otevřenou pusou, nebo se přidají k tanečnímu reji nebo si budou s útrpným pohledem klepat na čelo – to je otázka typu jejich osobnosti. V každém případě – přestanou se prát.

Vedle sourozeneckých hádek je hned vedle na rodičovském seznamu „toměfaktnebaví“ kňourání. A i zde pomůže překvapit dítě: jednoduše říci ano.

Zrovna se rozčilujete nad vyúčtováním telefonních poplatků, když vás dítě začne tahat za nohu a škemrat: „Pojď si se mnou hrát, já chci stavět vláčky.“ Vy si povzdychnete a říkáte: „Ne, teď to nejde. Nevidíš, že mám práci?“

Ne, to teda dítě nevidí. Vidí jen, že si pořád dokola prohlížíme ten hloupý papír, a ptá se samo sebe, proč si místo toho s ním raději nejdeme pouštět vláčky. Začne tedy popotahovat, kňourat až se rozpláče. To celé je vlastně žádost o odškodnění za nedostatek projevené lásky, který při projeveném nezájmu ze strany rodiče cítí. Tuto spirálu špatné nálady můžeme zarazit spontánním výkřikem: „Ano! Pojďme si teď hrát.“ Že to zrovna teď nejde? Ale většinou ano, protože dítě rychle získá zpět pocit vaší lásky a přesvědčení, že je vše na tomto světě na svém místě. Za pár minut společného dovádění postavíte nádraží a můžete se zase v klidu věnovat své práci.

Moje nejlepší akce v oblasti kreativní výchovy se podařila vlastně omylem. Moje dítko kvílelo u chlaďáku v obchodě a dožadovalo se oblíbené pochoutky: „Já chci puding, ten růžový. A taky ten žlutý!“

Byla jsem toho dne už tak dost rozhozená a začala jsem – ke svému vlastnímu překvapení – zuřivě házet do košíku jeden puding za druhým. U sedmatřicátého kousku se dítě na mě pobouřeně podívalo a povídá: „ Ale ne všechny, mami!“ Překvapení se podařilo, mise splněna.

Říci ne jde velmi snadno a rychle. Avšak málokdy se v těchto situacích zamyslíme i nad jinými alternativami. Nebo nad tím, zda by se nenašel kompromis. Nebo zda bychom pro změnu nemohli dítěti skutečně vyhovět.

Kdo si dovolí trochu experimentovat a bude to dělat navíc s radostí, snáze najde různá – lepší – řešení, „výhodnější“ pro celou rodinu. A to už stojí za tu námahu vymyslet nějaké to kreativní řešení – třeba udělat ze sebe blázna u chlaďáku.