Pochvala je fajn, ale záleží na tom jaká

Každá máma někdy řeší, jak moc má své děti chválit a jak. Někdy se totiž i velmi dobře míněná rada míjí účinkem a my pak máme pocit, jako bychom pronesli spíš něco ohavného než slova chvály. Umění chválit souvisí i s tím, jaký přístup k němu měla naše rodina a mohou se tak pomocí postoje k chválení odhalit i skryté návyky a emocionální reakce z minulosti.

Ať už chválíte své děti, partnera nebo třeba kolegyně v práci, vždycky má pochvala za cíl toho druhého potěšit a povzbudit. Správně mířenou pochvalou dokážete divy. Můžete tak druhým zlepšit den, dodat jim sebevědomí nebo motivaci k tomu, aby vytrvali ve své činnosti. O to se obvykle snažíme i v případě dětí. Chceme je podpořit v pozitivním chování a vyhnout se kritice v případě chování negativního. Čím jsou děti starší, tím si naše slova přebírají více po svém. „Pak může vzniknout situace, že chcete dceru pochválit, jak jí to sluší, a povzbudit její sebevědomí, ale ona se na vás zamračí a odpoví, že je hnusná a vy lžete,“ uvádí příklad koučka a lektorka seberovoje z Tvůrčí školy Láry Fáry Iva Peláková, která učí správně chválit ve svých kurzech pro děti i pro dospělé. „Často se setkávám s lidmi, kteří chválit vůbec neumí. Přitom existuje několik nenáročných pravidel, která vaši pochvalu posunou úplně jinam a udělají vám i chválenému mnohem větší radost,“ dodává Iva Peláková.

Ve své praxi už mnohokrát zaznamenala změnu člověka po správně vysloveném uznání. Díky dobře provedené pochvale prý pookřeje i ten největší morous. „Viděla jsem, jak zlobivé dítko díky správné pochvale přehodnotilo svůj svět a začalo se snažit, ale třeba i demotivované zaměstnance, kteří po pochvale nabrali energii a začali se posouvat a růst. Zní to jako z pohádky? Ano, pochvala může být takové malé pohádkové kouzlo. Musí být však dobře formulovaná, přesně jako zaklínadlo,“ říká koučka. Jak tedy na to?

1. Myslete to opravdu upřímně

Falešně se usmát a pronést cosi lichotivého do éteru umí každý protiva, ale na takové pochvaly obvykle jen stejně falešně kývneme. Nedostanou se nijak hlouběji. Nic v nás nezmění. Proto, když chcete chválit, chvalte jen to, co opravdu pochválit chcete. Vaším cílem by mělo být udělat tomu druhému radost, ne vetřít se mu do přízně kvůli vlastnímu prospěchu. Pozor především u dětí, mají na neupřímnou chválu nos. Pokud cítí, že to není pravda, zkrátka vám neuvěří, i když váš záměr byl třeba dobrý.

2. Konkretizujte

„Nejčastější chybou, kterou vidím všude kolem sebe, bývá chválení typu: ´Ty jsi ale šikovná!´, ´Jsi nejchytřejší ze všech!´ nebo „Vypadáš nádherně!´´ Takové pochvaly obvykle vyvolají spíš stydlivou reakci nebo touhu oponovat. Pokud takto chválíme děti, nezřídka se uzavřou do sebe, nebo se dokonce začnou vztekat, že to není pravda. No bodejť by byla, když jim říkáte, že jsou nejlepší a ony moc dobře vědí, že to není možné“ – říká Iva Peláková.

„Sama jsem na takové pochvaly obvykle nedokázala reagovat. Nejen, že jsem jim nevěřila, ale ještě jsem měla špatný pocit, že nevím, co na to říct, a ve finále jsem se cítila mnohem hůř než před pochvalou. Díky tomu jsem ale poznala, která pochvala mě potěší a která ne… A teď se o to můžu podělit s vámi.“

Zkuste přesně popsat to, co chválíte. Místo „Ty jsi ale šikovná!“ řekněte raději „Moc pěkně se ti povedlo srovnat si věci do skříňky.“ Raději než „Jsi nejchytřejší ze všech!“ jásejte slovy „Spočítal jsi všechny příklady úplně bez chyby!“ Takové pochvaly se více dotknou reality a tím pádem i více potěší. Chválený bude přesně vědět, za co ta slova přišla, a také bude vědět, co přesně má dělat do budoucna, aby byl chválený dál. Když totiž uslyší chválu typu: „Jsi nejlepší na světě,“ nebude mít chuť na něčem pracovat a zlepšovat se. Toho nej už přece dosáhl.

3. Vztáhněte pochvalu na sebe

Přes naši osobu se chválí nejlépe. Vyjadřujeme totiž svoje pocity a ty nám nikdo nemůže zpochybnit. Nahraďte tedy chválu „Vypadáš nádherně“ slovy „Moc se mi líbíš.“ Pokud ženě řeknete první variantu, vymyslí vám tisíc důvodů, proč to tak není. Pokud jí však řeknete, že se líbí VÁM, je to něco úplně jiného. A když to pak ještě doplníte o konkrétní věci, které se vám líbí, věřte mi, že se bude vznášet nadšením. Zdaleka to neplatí jen pro dospělé ženy. Myslete na to i u svých dospívajících dcer, které svůj vzhled obzvlášť řeší a vidí úplně každý, i drobný, nedostatek jako životní katastrofu. Pokud jsou přesvědčeny, že vypadají ošklivě, vaše chvála jejich vzhledu je pravděpodobně spíš urazí a naštve. Pečlivě proto vybírejte velmi konkrétní věci, které opravdu stojí za pochvalu a nebojte se chválit často, pokaždé něco jiného. Například: „Dneska máš moc hezky sladěné oblečení, líbí se mi tvůj styl.“

Někdy slýchám, že se nemá chválit často. Myslím, že každý z nás má rád pochvalu a čím častěji ji dostáváme, tím víc si věříme. Vždy by to ale měla být smysluplná pochvala. Chválit můžete každý den, pokud je opravdu za co (a vždycky se nějaký ten důvod najde). Uděláte tím někomu radost, a to za těch pár slov přece stojí. Někdy i jen zaznamenat, že se ten druhý snaží (například „Vidím, že uklízíš“), může pomoci příjemnější atmosféře doma nebo v práci. Když se naučíte chválit, uděláte tím hodně i pro sebe. Někdy je těžké pochvalu vyslovit, když na ni člověk nebyl celý život zvyklý, ale rozdávat komplimenty znamená rozdávat radost a získávat ji zpět i pro sebe.

Jestli potřebujete natrénovat konkretizované chválení, doporučuji vám zahrát si chválecí hru. Hrát se dá v libovolném počtu lidí, můžete si ji zkoušet i sami, ale když ji zkusíte s rodinou a ideálně s dětmi, užijete si u učení i spoustu legrace.

Nejprve řekněte obecnou pochvalu, například: Jsi dobrá máma. Postupně ji konkretizujte, zapojovat se můžou napřeskáčku všichni členové rodiny. Jak by tedy mohly vypadat další, přesnější, pochvaly? „Máš příjemný hlas. Líbí se mi, když nám čteš. Umíš skvěle číst pohádky večer před spaním. Vymýšlíš moc legrační konce pohádek, takže se u nich všichni nasmějeme. atd.“ A nezapomeňte pochválit každého hráče, vystřídat by se měli vždycky všichni.