Vývoj a výchova: Mýtus, nebo skutečnost?

Ohledně zdravého vývoje miminek a nejmenších dětí koluje mezi rodiči i ve společnosti mnoho polopravd. Čemu lze věřit a v čem je aspoň zrnko pravdy? Vybrali jsme deset tvrzení a odpovědí co na to empirie a věda!

Pokud se děti něco nenaučí ve vývojovém stadiu pro danou činnost či dovednost specifickém, budou se to později učit mnohem obtížněji.
To je sice pravda, ale platí jen částečně.
Představa, že by vše ve vývoji bylo přesně naplánováno a že by pro každou dovednost platilo, že si ji dítě může osvojit jen v konkrétním časovém údobí, a pak už ne, zní znepokojivě. Ačkoliv je pravda, že v mozku malých dětí v určitých údobích dozrávají mozkové spoje, které v případě, že nejsou využity, zase zakrňují, neplatí, že by se tak dělo nenávratně a navždy. Podle neurovědce zabývajícího se výzkumem mozku, Geralda Hüthera faktem však je, že např. v předškolním věku se děti velmi lehce učí některé činnosti, s nimiž pak v pozdějším věku už mohou mít problém. Zároveň ale platí, že mozek je připraven k celoživotní práci a většinu činností a dovedností se můžeme učit i později, jen se musíme připravit na to, že nám to možná dá více námahy. K závažným a někdy nenávratným škodám dochází v případě emočního zanedbávání dětí. Citové rány způsobené absencí rodičovské lásky, se později hojí jen velmi těžce.

Děti, které začnou pozdě mluvit, mají problémy ve škole.
To není pravda.
„Máma.“ „Táta.“ „Tady.“ Pokud dítě ve dvou letech ještě stále není schopno dát dohromady ani jednu jednoduchou větu a stále hovoří jen v jednoslovných výrazech, pediatři obvykle zbystří pozornost. Ačkoliv většina dětí s opožděným nástupem řeči dříve či později svůj vývoj dožene, mohlo by se také jednat o poruchu sluchu. Tu je potřeba vyloučit. Proto děti, které okolo druhých narozenin nepoužívají více než padesát slov, podstupují speciální vyšetření. Pokud se porucha sluchu neprokáže, je na místě věnovat řečovému rozvoji dítěte patřičnou pozornost a trénovat s ním jak slovní zásobu, tak výslovnost. Díky tomu může dítě do začátku školní docházky své zpoždění dohnat.

Dobře udělaná aplikace pro nejmenší nabízí skutečnou šanci něco se naučit.
To není pravda.
Nejmenší děti se učí prostřednictvím vztahů, které aktivně spoluutvářejí a které se bezprostředně dotýkají jejich osobního světa, píší ve své knize německý pediatr Herbert Renz-Polster a neurovědec a výzkumník mozku Gerald Hüther. Zdůrazňují, že miminka a batolata potřebují okolo sebe především živé lidi, jimž se mohou dívat do očí a naslouchat jejich řeči a z nichž také cítí skutečné emoce – např. radost z toho, jak dítě prospívá. Nic z uvedeného ani ty nejdokonalejší aplikace neumějí.
Měli by tedy rodiče, kteří tu a tam své dítě posadí k tabletu, trpět výčitkami svědomí? „Žádná synapse v mozku neodumře jen proto, že dítě na chvíli v ruce podrželo mobil nebo se podívalo do tabletu,“ uklidňují Renz-Polster a Hüther. Jde tedy o míru a o to, aby elektronické přístroje nebyly v přítomnosti takto malých dětí příliš často.

Ve dvou letech už dítě může umět poprosit a poděkovat.
To je pravda.
Za předpokladu, že s ním zdvořilé chování někdo nacvičuje a že je dítě k němu vedeno. Především tím, co vidí a slyší od svých blízkých v reálném životě, ale třeba také prostřednictví hry, např. na obchod: „Mohu prosím dostat okurku? Děkuji!“ Je pravda, že dvouleté děti podobným zdvořilostem ještě nerozumějí. Prostě je jen opakují po dospělých nebo starších dětech. Počítejme proto s tím, že batolata nejsou spolehlivě schopna rozpoznat, ve kterých situacích se prošení a děkování hodí. Pomáhá, když jim jdeme příkladem. Nejpozději v pátém roce života už budou mít tuto komunikační dovednost zcela osvojenu.

Novorozenec pozná svou matku podle vůně jejího prsu.
To je pravda.
„Bezprostředně po porodu novorozenec pozná hruď své matky a umí ji odlišit od hrudi jiných žen,“ vysvětluje světoznámý porodník a zastánce přirozeného porodu Michel Odent s tím, že tuto skutečnost působí existence feromonů, které se vyskytují v okolí prsních bradavek a podněcují miminko k sání. Proto M. Odent také novopečeným matkám doporučuje, aby si prsy neomývaly mýdlem a nepoužívaly vůně, aby právě ta přirozená vůně vábila miminka k pití.

Dvacetiměsíční dítě je ještě příliš malé pro nácvik chození na nočník.
To není pravda.
Sice platí, že posazovat na nočník dítě před druhými narozeninami, pokud o to samo neprojevuje žádný zájem, představuje pro ně i pro rodiče zbytečný stres. Zcela jiná situace ovšem nastává, pokud klidně i mladší dítě dává najevo, že „potřebuje“ vykonat svou potřebu.
Většina dětí s tímto signalizováním začíná někdy v čase mezi prvními a druhými narozeninami. Jednoduše si rodiče mohou všimnout z výrazu tváře, že něco se děje (do plenky) a dítě samo si to uvědomuje. Přirozeně v tomto období děti již také projevují zájem o to, co dospělí dělají na záchodě – v případě, že dospělí na podobné běžné aktivity dítě průběžně vhodným způsobem upozorňují. Je třeba vyčkat, až dítě samo vyšle první signál zájmu, a pak už na nic nečekat a začít dítě s nočníkem seznamovat.

Na osvojování cizího jazyka nikdy není dost brzy.
To je pravda, ale…
Přinejmenším teoreticky toto tvrzení platí. V raném věku dítě jazyky vnímá intuitivně, a pokud má možnost přicházet do kontaktu s rodilými mluvčími, je to výborné a tuto šanci mu jistě dopřejme. Máme ovšem na mysli přirozené prostředí – např. kontakt s německým tatínkem či chůvou z Ruska. Jde o to, aby tyto osoby používaly v kontaktu s dítětem svoji mateřštinu. Naproti tomu vozit batolata do školek s anglicky mluvícími lektory nepřináší obvykle žádný velký efekt, zvláště pokud tu probíhá „výuka angličtiny“. Učit se cizí jazyk umělými metodami dítě nezvládne dříve než ve školním věku. Do té doby potřebuje výhradně autentické situace, kdy se k němu cizí jazyk dostává prostřednictvím rodilých mluvčích a každodenních všedních činností a situací.

Každá nemoc obvykle vyvolá vývojový skok.
To není pravda.
Ačkoliv se s tímto mýtem často setkáváme, lékaři ho popírají: „Děti pro svůj vývoj nic nezískávají tím, že prodělají nějakou nemoc,“ tvrdí například pediatr Herbert Renz-Polster a nabízí jiné vysvětlení: „Spíš je tomu tak, že nemoc dítě v jeho vývoji dočasně zbrzdí a poté, co se dítě uzdraví, chce organizmus vše zanedbané rychle napravit. Ve skutečnosti tedy nejde o urychlení vývoje, ale naopak o dohnání toho, co dítě během nemoci ´zanedbalo´.“

Každé dítě zvládne jesle, pokud mu dopřejeme čas na přizpůsobení v začátku a pokud je zařazeno do přiměřeně malé skupiny.
To není pravda.
O dítě sice od počátku jeho života zpravidla pečuje více osob – kromě primární pečovatelky, obvykle matky, je to samozřejmě otec a často i další příbuzní, takže si dítě na ně zvykne. Zároveň platí, že jedna z těchto osob bývá klíčová a právě jejím prostřednictvím a skrze vztah s ní dítě rozvíjí první a nesmírně důležitou sociální vazbu, jejíž kvalita ovlivňuje i příští vztahy, které dítě v pozdějším životě naváže. Domněnka, že v roce či dvou každé dítě zvládne vstup do jeslí, je ovšem mylná. K institucionální péči vždy patří velká dávka nových vjemů a nepřehlednosti, v nichž se batole není schopno zorientovat. Jesle by proto měly zůstat spíše nouzovým řešením. A pokud dítě nástup do jeslí zjevně nezvládá, opakovaně pláče, je vystresované, je rozhodně na místě, aby rodiče od této varianty hlídání ustoupili a zkusili vymyslet nějakou jinou, šetrnější, ideálně v podobě příbuzenské výpomoci nebo aspoň důvěryhodné chůvy.

Žárlivosti mezi sourozenci nelze zabránit.
To je pravda.
Ačkoliv se rodiče velmi snaží, aby svou lásku dělili mezi své potomky spravedlivě, a také vedou děti k tomu, aby na sebe vzájemně neřevnily, sourozenecké vztahy bez žárlivosti jsou skutečně vzácné. Snad nabízí vysvětlení ohlédnutí do lidské historie. Ještě před 500 lety se dětská úmrtnost pohybovala okolo 50 %. Nejlepší šanci na přežití měly děti, které se dostaly ke zdrojům, v mnoha ohledech silně omezeným. Při větším množství sourozenců šlo někdy o to, kdo se zdrojů zmocní dříve. Že by žárlivost dnešních dětí navazovala na toto dědictví? Určitě jako rodiče nic nezkazíme, když se sourozenecké žárlivosti pokusíme předcházet přiměřenou spravedlností, a co víc tím, že děti povedeme ke vzájemnosti a rodinné soudržnosti. Nejlepší inspirací v tomto směru je stabilní a přející láska mezi rodiči a absence jejich skrytého či dokonce otevřeného soupeření, což není tak úplně ojedinělé u současných rodičovských párů.