Moje malá předsevzetí

Zdály se vám matky šišlající na svá miminka trochu divné? I vaše kamarádky se jedna po druhé jaksi „přeorientovaly“ a řeč se točila jen kolem toho, které příkrmy jsou nejlepší? Řekla jste si, že taková nikdy nebudete… Pak ale přišel úplně všední mateřský život a většina těch skvělých předsevzetí je jednoduše v nenávratnu…

Kateřina (35 let), vysokoškolsky vzdělaná mladá žena, nyní maminka dvouletého chlapečka Olivera, se nám svěřila, na co všechno myslela před svým mateřstvím a jak to nakonec dopadlo:

1. Předsevzetí

Nebudu své dítě srovnávat s ostatními

Moje kamarádka při jakékoliv příležitosti neustále zdůrazňuje, jak je její dcerka na svůj věk šikovná. Vždycky, když jsem to slyšela, otočila jsem oči v sloup a tajně doufala, že každý pokrok mého syna naopak udržím před ní v tajnosti. Jednoduše proto, abych jí ukázala, že to jde i jinak. Ale co se nestalo? O mém Oliverovi vlastně není co vyprávět, navíc je obklopen stejně starými „super dětmi“: Lenička chodí v osmi měsících, Radek velmi brzo krásně vyslovil první slůvko, a když jsem nedávno potkala svou známou z předporodního kurzu, závistivě jsem sledovala motoriku jejího jednoročního dítěte, které samo šplhá, houpe se, běhá. Oproti tomu se můj v tom samém věku nemotorně plazí po bříšku a chroupe pouze svými pěti zuby. A tak jsem zaťala zuby a musela jsem jednoduše kamarádce zavolat a zeptat se, kdy že se to vlastně její dcerka naučila chodit.

2. Předsevzetí

Nebudu své dítě krmit z lahvičky

Že jsem nedokázala půl roku Olivera plně kojit, s tím se těžce vyrovnávám dodnes, přestože to na začátku fungovalo skvěle a já si vychutnávala naši blízkost. Udělala jsem ale chybu, že jsem v jednom měsíci sáhla po umělém mléku, abych ho dokrmila. Na vině byly mé dlouhé procházky a úzkostná představa, že bych měla Olivera kojit na veřejnosti. Jednou jsem to zkusila a skončilo to katastrofálně. Malý se zrovna nemohl přisát, byl z toho až hysterický a já hnala tři čtvrtě hodiny domů, abych ho nakrmila. Oproti tomu bylo pohodlnější sednout si do kavárny, vyndat z tašky lahvičku, dát do ní teplou vodu z termosky a sušené mléko a během chvilky mít spokojené dítě. Vlastně jsem chtěla zůstat u té jedné lahvičky kojeneckého mléka denně. Jenomže po necelých pěti měsících byla má přirozená mléčná banka prázdná, tedy ještě dříve, než bych ji sama zavřela. A to bylo pro mě opravdu velice smutné.

3. Předsevzetí

Nebudu své dítě krmit ze skleničky

Jeden náš známý výtvarník se mě krátce po narození našeho synka zeptal, jestli nemáme prázdné skleničky od výživ, že by se mu hodily na míchání barev. „Víš, já to všechno vařím, my nemáme žádné skleničky,“ řekla jsem mu k jeho velkému překvapení. Po tomto rozhovoru se jednou stalo, že jsem pro Olivera připravila postupně dva obědy, které on v dobré náladě rozházel po kuchyni. Tak jsem to vzdala a vsadila na kuchařské umění jistého pana a dalších kompetentních osob. A už se u nás kupí skleničky brambor-pastinák, jablko-broskev, apod.

4. Předsevzetí

Dítě nebude spát v manželské posteli

Představovala jsem si to takto: Můj muž a já ve vysněné osamělosti v manželské posteli. Na mé straně kolébka, kde je něco malinkého, spícího, co se tu a tam ozve. Opatrně ten malý uzlíček vezmu a položím mezi nás, abych ho nakojila, a pak opět uložím do postýlky.

Ve skutečnosti jsem byla a) utahaná jako kůň, takže jsem svého syna pravidelně uspávala u mého prsu a b) natolik jsem se zamilovala do toho malého chlapečka, že jsem neměla to srdce, abych ho po večerním uspávání vrátila do postýlky, která stála sotva dva metry od té naší. Můj muž to zvládl lépe. O druhých narozeninách se Oliver musel odstěhovat. „Ten chudáček malinký, je tam úplně sám, bez nás,“ pokoušela jsem se muže obměkčit. Bezúspěšně. Oliver se přestěhoval do vlastního pokojíčku, a dodnes tam tráví své osamělé noci. A jakmile se probudí, tak kolem pěti, šesti hodin ráno, na chodbě zašustí dvě malé nožky, které se nemohou dočkat, aby se přenesly do naší ložnice. Koneckonců místa tam je dost.

5. Předsevzetí

Nebudu na dítě šišlat

Přede mnou leží to obdivuhodné něžné stvoření, a já najednou nemohu jinak, než že nasadím onen monotónní tón hlasu, jaký jsem dobře znala od svých kamarádek. Vtipné na tom je, že já sama si neuvědomuji, jakým tónem se svým miminkem mluvím, protože se mu to očividně líbí a vrací mi bezzubé úsměvy. „Óóóóó, kdopak to tady udělal tu věc do plínečky?“ „Hůůůůů, a kdopak to tady je?“ „Můj malý andílek!“ „Ťuťuťu, šimry, šimry, kdopak je tak lechtivý?…“ Až po několika týdnech dostávám zpětnou vazbu v barvě a v stereo. Vidím, jak ze sebe před malým dělám šaška. Protože ale malý chlapeček na videu spokojeně výská, když jeho máma dělá hlouposti, připadám si hloupě jenom maličko. Koneckonců na FB to nedávám.

6. Předsevzetí

Nebudu plnit dítěti každé přání

Moje matka je jiná generace, a ta zastávala názor, že se má i úplně malé dítě nechat vyplakat, protože ti malí jsou natolik vychytralí, že jen tahají své rodiče za nos. Pochopitelně jsem tuto informaci měla v podvědomí, když můj několikatýdenní syn křičel jako o život, a já jsem současně vyloučila, že by mohlo jít o hlad, žízeň, únavu, nebo mokrou plenku. Přesto můj instinkt říkal něco jiného. Ten malý človíček, který pláče zdánlivě bez důvodu, potřebuje blízkost a objetí, a to nemá vůbec nic společného s rozmazlováním. Tak jsem ho přitiskla na hruď a okamžitě jsme byli oba šťastní.

7. Předsevzetí

Nebudu dítě zahrnovat zbytečnými hračkami

To je bláhová představa. Oliverův pokoj doslova praská ve švech. Dokonce i skříň na chodbě se stala odkládacím prostorem pro duplo, kačenky, balíky s oblečením a obrázkové knihy – ostatně to je jediný pravý důvod, proč ta skříň ještě neskončila ve sklepě. Přirozeně je tenhle dětský konzum čiré bláznovství a můj manžel mi občas za to moje nákupní šílenství vyhrožuje rozvodem. Zcela přehnaně, protože příčina tkví v tom, že je proklatě obtížné jít okolo všech těch obchodů s dětskými hračkami, které jsou na každém rohu – a odolat. Na rozdíl od zaměstnané ženy, má mladá maminka spousty času, aby se inspirovala novými výdobytky konzumu. Rozdíl je jen ten, že jedna domů nosí peníze, zatímco já je nevázaně prohýřím. Mezitím ale uznávám, že moje manželství je mi milejší než nějaká dětská loď na dálkové ovládání nebo ručně háčkované prostírání. Jenomže jak to vysvětlím babičce Olivera, kmotře, nebo Ježíškovi, že já jsem s konzumem skončila? Nemám potuchy!