Máme doma vzteklouna…

Když se tříleté dítě začne vztekle válet na ulici, bez ohledu a to, jestli je sucho, mokro, bláto nebo sníh, protože chtělo koláč s mákem, a ne s tvarohem, možná se poněkud opotíte. Lidé se zastavují, někteří se chápavě usmívají, jiní se smějí škodolibě, někteří se mračí… Je to vaše vina? Je to špatnou výchovou?

A co když takové dítě propadá záchvatům vzteku ještě o pět, šest let později, v době, kdy už by mělo dokázat spořádaně sedět ve školních lavicích?
A pak ho vidíte dvacet let poté, jak silou, úměrnou věku, promáčkne pěstí kapotu auta, které vjelo příliš hluboko do přechodu, kde on zrovna přecházel?
Kde se to v nás vlastně bere? A musí nutně vyrůst ze vzteklého dítěte vzteklý dospělý? Psycholožka Pavla Koucká dává povzbuzující odpověď: nemusí. A i když nakonec někdo vyroste do vzteklého dospělého, vždy je alespoň naděje, že se svůj vztek během času naučí kontrolovat.

Nebuďte perfekcionisti
Bohužel velmi často nejvíc víří emoce snaha nás, rodičů, všechno vyřešit, zařídit. Potřeba dítě uklidnit, protože vztek považujeme za něco nemístného. Pavla Koucká, která se negativními emocemi u dětí zabývá také ve své knize Uvolněné rodičovství (Portál) konstatuje, že mnoho rodičů se trápí vztekem svých dětí. „Je to hodně dané perfekcionismem rodičů a jejich ideály, představami, jak by to mělo být. Nejprve si myslí, že dokážou, aby jejich miminko nikdy neplakalo, že dokážou zabránit i vzdoru, že se s dítětem vždycky dohodnou po dobrém. Jenomže takové maminky pak za mnou do poradny chodí vyčerpané a zničené. Jim nestačí, aby byly dobré mámy. Ony chtějí být perfektní mámy, a to se z principu nemůže dařit,“ krčí rameny psycholožka.
Sama vypozorovala, že lidé reagují velmi různě, když se jejich dítě vzteká. Některé maminky zastávají názor, že čím víc se dítě zlobí, tím víc potřebuje naši lásku, protože mu jde údajně o zjištění, že ho máme rádi, i když se zlobí. I kdyby to bylo v přeplněném obchodním centru před zraky desítek lidí. „To je ten respektující prostor, pochopení pro emoce. Takové to: jasně, že se můžeš zlobit. Nebo: Pojďme si o tom popovídat, co tě to tak naštvalo. Pak jsou rodiče, kteří dají dítěti pár přes zadek a hotovo. Ale protože se poslední dobou hodně mluví proti fyzickým trestům, přišlo do módy takzvané „time out“. Dítě separujete do izolace, ideálně do místnosti, kde není nic, aby si nemohlo ublížit, ale ani si hrát. Podle toho, kolik je mu let, tolik minut ho necháte o samotě, aby přišlo na to, že jeho chování nebylo dobré,“ líčí Pavla Koucká. Dále hovoří o přístupu paradoxní intervence, kdy rodič dítě nabádá: málo se vztekáš, podívej, támhle ti lidé tě ještě neslyší, přidej! Vzpomíná také na video, které kdysi kolovalo na internetu, na kterém se maminka mezi regály supermarketu začala vztekat úplně stejně jako její dítě – a ono užasle přestalo.
„Škála přístupů je široká a je jasné, že žádná metoda není spásná,“ konstatuje psycholožka s tím, že když hledala nejmenšího společného jmenovatele všech těchto přístupů, zjistila, že jím je aktivita rodičů. „Dítě se vzteká a rodič má pocit, že musí něco udělat, aby přestalo. Ano, je někdy těžké nedělat nic. Ale není to lepší?“ klade provokující otázku psycholožka, sama trojnásobná maminka. Když byly její děti malé a prodělávaly takové ty klasické vzdory, sama hodně přemýšlela, jak to řešit. „Přišla jsem na to, že když je půl hodiny utěšuji, zklidní se. Ale vlastně stejně se zklidní, i když na to téměř nereaguji, zůstanu v jejich přítomnosti a dělám u toho třeba nějaké domácí práce,“ popisuje svou cestu Pavla Koucká. Dodává, že v některých případech je skutečně lepší na dětský vztek nereagovat a prostě nedělat „nic“, protože je dobré, aby se dítě naučilo s negativní emocí pracovat samo.
Když například dítě dostane výprask, přesune se z roviny vzteku, do roviny smutku a stresový hormon kortizol vyloučí slzami. Tak se mu uleví. „Jenomže ty děti se potom stávají závislými na výprasku, protože neumějí negativní emoce ze sebe dostat jinak,“ říká Pavla Koucká. Podle ní dítě se nestane šťastným, když mu budeme bránit v negativních emocích, ani když je budeme řešit za něj.

Příliš velký tlak
„Naše Lucka měla docela dlouho záchvaty vzteku. Jakmile přišla domů, hned chtěla mít hotové úkoly, a když se něco nedařilo, něco nechápala, nebo něco udělala špatně, propadala v ohromné záchvaty vzteku – házela po zemi tužky, pera, učebnice a dokázala mě i přeprat. Byla v tom obrovská síla a připadala mi úplně v transu,“ vzpomíná maminka osmileté školačky. „Čím víc jsem se snažila být trpělivá, pomáhat jí, nebo třeba i objímat, bylo to ještě horší,“ říká trojnásobná maminka. Přiznává, že se dcery v takových situacích bála. Kam to asi bude směřovat? Potíž byla, že si Lucinka nechtěla nechat pomoct, byla unavená ze školy, ale chtěla mít vše hotové hned. „Perfekcionistka,“ krčí rameny maminka s tím, že jí pomohlo situaci pochopit, když se o tom bavila s učitelkou ve škole. Lucka se strašně moc snaží, chce mít jedničky za každou cenu, a jakmile něco nechápe nebo nestíhá, nese to dost špatně. „Došlo mi, že ve škole cítí obrovský tlak, a že ty záchvaty jsou asi pro ni cestou, jak ho uvolnit. Když jsem se s ní o tom ve chvílích klidu bavila, nevěděla, co bychom s tím mohly dělat, a ani si možná neuvědomila, jak strašné její záchvaty jsou,“ konstatuje maminka. Jí osobně pomáhá, když ví, že v tom není sama, a že podobné potíže mají i jiní rodiče. „Míň se snažím to řešit a pokouším se nebrat to jako své selhání,“ krčí rameny maminka. Útěchou jí je, že se takhle chová jen jedna ze tří dcer.

Upouštět papiňák
Psychologové říkají, že velmi často to jsou právě perfekcionisté, lidé, kteří chtějí být vždy první, anebo také ti, které rozhodí každá maličkost, kteří mají sklony k záchvatům vzteku. Když se to stane u dítěte, společnost to ještě toleruje, ale s postupem věku má takový člověk stále větší problém, naráží na nepochopení, ale i výčitky a pocity viny. Chce přece být dokonalý. Nejlepší. Tak kde se stala chyba? To je těžko říci, příčiny jsou různé. Nicméně jednou z potíží může být, že emoce nezvládali ani jeho rodiče. Třeba tak, že když se dítě vztekalo, reagovali na ně vztekle i oni. A to zas není tak neobvyklé. Zkuste si to představit třeba takto: malé děti, školáci, spousta práce o rodinu, domácnost, často je nějaké dítě nemocné. Pořád někam spěcháme. Dítě se zasekne cestou do školky. Odmítne ty nebo ony boty. Když už si je vybere, druhé dítě se pokaká a je třeba ho přebalit. Když vyjdete ven, zjistíte, že prší. Vracíte se pro deštník a pláštěnku. Jenomže ta je děravá a vy jste o tom nevěděla. Snažíte se být trpělivá, milující. Zatím to ještě jde. Jenomže když těsně před školkou dítě spadne do louže, a vy ho se zbytky lásky a péče ve školce převléknete do suchého (protože vždycky s sebou nosíte náhradu, pro případ potřeby), ale mezi dveřmi ho učitelka pošle zpátky, protože zjistí, že máte vši. Jdete nakoupit. Nejdřív šampon na vši. Jenže dítě si usmyslelo, že musí mít rohlík. Hned. A křičí. Koupíte rohlíky. Dítě sáhne neohrabaně do sáčku a všechny rohlíky se vysypou. Do bláta. Je vůbec možné, aby se při tom všem maminka taky nerozčílila? „Vždycky, když vidím křičet nějakou maminku na dítě, snažím se neodsuzovat ji. Kdo ví, kolikrát musela zatnout zuby, být trpělivá, jak dlouho se asi snažila vydržet to všechno, a najednou jí ruply nervy. Třeba jen kvůli maličkosti. Ale mohu někoho soudit, když mu rupnou nervy, když vidím, jak se mu vysypal sáček s rohlíkama do bláta? Mohu vůbec tušit, co všechno tomu předcházelo?,“ vysvětluje paní Lenka, která sama s podobnými vzteky také bojovala. Přiznává, že na vině je i zmiňovaný perfekcionismus. Pocit, že se nesmí rozčílit, a tak to všechno raději drží v době.
Pavla Koucká k tomu říká, že samozřejmě není cesta potírat vztek dítěte ještě větším vztekem svým. Zároveň však maminkám doporučuje, aby se vzdaly ideálu, že se nikdy nerozčílí, nikdy nekřiknou. Protože městnat hněv v sobě je nebezpečné.„Nemůžeme být vždycky chápavé, vždycky ochotné, vždycky tolerantní. Nejsme roboti. I my, mámy, máme své potřeby. Když je dlouhodobě nerespektujeme, končí to výbuchem, anebo se ta maminka úplně složí a pak přichází za mnou do poradny na konci sil. Jenom pláče a pláče,“ říká psycholožka.

Nejprve zvládejte své emoce
Temperament a povahu dítěte úplně my rodiče nezměníme, ale co můžeme ovlivnit je právě „míra“ vzteklosti u našich dětí – a to právě tím, jak my sami zvládáme své emoce. Těžko může zafungovat, když na dítě křičíme: „Nekřič, nebo dostaneš!“ Těžko zafunguje, když nám rupnou nervy a křičíme na něj: „Ovládej se!“
Když je dítě trochu větší, můžeme se s ním ve chvílích klidu bavit o tom, proč se tak naštvalo, jestli by se to dalo řešit i jinak, a s trochou odstupu mu pomoci prohlédnout situaci. Můžeme ho korigovat, aby například bouchalo do polštáře, roztrhalo papír, šlo se vyběhat, vydupat – ale aby neubližovalo sourozenci. A co bychom měli v první řadě: dát mu důvěru, že to zvládne! Může také zkoušet zhluboka dýchat, nebo prostě odejít do jiné místnosti, být chvíli o samotě. Také se pokoušet nedovolit, aby míra únavy a vyčerpanosti u nás i u dítěte přesáhla kritickou mez, kdy vybuchujeme snáze.
Nakonec – uleví se i rodičům, když zjistí, že nejsou špatnými rodiči jenom proto, že se jejich dítě vzteká. A mnohdy je to právě ochota rodičů „dát od toho ruce pryč“, která uvolní atmosféru a dovolí, aby dítě svůj vztek zpracovalo.
Dobrá zpráva tedy je: hněv není špatný! Dokonce ho můžeme velmi dobře přetavit v něco pozitivního. Když nám něco vadí, je jedinečná šance hněv použít jako motor k tomu, abychom věc změnili. A nemusí zůstat jen u rohlíku spadlého v blátě. Může jít i o velmi zásadní společenské změny, vynálezy a pokrok!