Malí dobyvatelé – jak je připravit na život?

Jsou chlapci jiní? Mluví se o nich dnes jako o zranitelnějším, křehčím pohlaví. Projevují skutečně menší duševní odolnost a zdravotně jsou více náchylní k různým onemocněním. Přesto se obvykle odmala chovají jako „divoši“, kteří chtějí dobývat svět. Potřebují chlapci ve výchově něco jinak než dívky? Jak jim můžeme pomoci překonat vrozené nevýhody?

Pojďme si jednoho takového malého potížistu na příkladu popsat: Jmenuje se Emil, je mu sedm měsíců, váží osm a půl kilo, a teď zrovna se směje od ucha k uchu, ukazuje při tom dva prořezávající se první horní zuby a třepe čile nožkama. Srdce dospělých stojících okolo tohoto miminka tají jak sníh na slunci. Nic vlastně nenasvědčuje tomu, že by si o něj rodiče měli dělat nějakou starost navíc.

A přesto. Když se jeho maminka před časem od své gynekoložky dozvěděla, že čeká chlapce, proběhlo jí i při velké radosti ze všeho nejdříve hlavou: „Ach jo!“ Už totiž měla zjištěno, že chlapečci jsou ve srovnání s holčičkami označováni jako zdravotně, psychicky i vývojově křehčí pohlaví. Opravdu jen proto, že jsou to kluci.

Je to potvrzeno výzkumem i zkušenostmi. Plody mužského pohlaví jsou ohroženější. Těhotenství s chlapcem častěji končí spontánním potratem. Také mezi nedonošenými miminky je více kluků – ze sta dětí, které přijdou na svět před 26. týdnem těhotenství je jich v průměru 54 mužského a 46 ženského pohlaví.

Proč je tomu tak ovšem stále nevíme, vědci nemají k dispozici žádné vysvětlení. Existuje jen následující předpoklad: S holčičkami si příroda dává více práce, protože jsou důležitější pro zachování lidstva.

„Je známým faktem, že plodivou silou muže příroda zrovna nešetří – jeden jediný zdravý má k dispozici tolik spermií, že by mohl teoreticky dvakrát oplodnit každou ženu celé Severní Ameriky,“ vypočítává neurobiolog a výzkumník mozku Gerald Hüther, autor v Německu známe knihy „Muži – Slabší pohlaví a jeho mozek“ („Männer – Das schwache Geschlecht und sein Gehirn“).

Co tím pan Hüther míní? Z hlediska evoluce je pro rozmnožování lidstva mužů potřeba mnohem méně než žen, a proto především ženy potřebují zdraví i vnitřní stabilitu. Začíná už to tím, že ženy jsou geneticky vybaveny dvěma chromozómy X, zatímco muži mají jen jeden, a naopak mají jeden chromozóm Y, který je odpovědný za vývoj mužských pohlavních znaků a hormonální vybavení, ale jinak žádnou důležitou informaci nenese.

Důsledek: Pokud na ženském chromozómu X nejsou optimálně k dispozici určité genové řady, mohou je embryonální buňky nalézt na partnerském chromozómu, a tím přesto dosáhnout zdravého vývoje. U mužské situace s chromozómy XY tohle není možné a tím lze vysvětlit, proč dědičné poruchy nebo chronické nemoci postihují častěji právě chlapce, kteří se celkově projevují jako zdravotně méně odolní. Nalézáme u nich jakousi vrozenou slabost, která působí, že jsou náchylnější k záchvatům kašle, bolestem břicha či spále. A aby toho nebylo málo, hormon testosteron, který se díky chromozómu Y tvoří už během těhotenství, ovlivňuje vývoj chlapců i v tom směru, že zkrátka jsou divočejší a dobyvatelštější, což jinými slovy také znamená, že „více zlobí“.

Z hlediska svých tělesných konstitucí bývají chlapci slabší, ale projevují silnější vervu, s níž se vrhají do životních událostí – přibližuje už citovaný Gerald Hüther s tím, že to není příznačné jen pro malé chlapce, ale do značné míry to ovlivňuje i chování dospívajících. Chlapci jsou zkrátka obtížnějším pohlavím – jsou ve srovnání s dívkami obvykle hlučnější, neposednější, snáze jdou do konfliktu. Mívají mnohem větší potřebu pohybu a s ní související potřebu dobře se orientovat v prostoru. Ruku v ruce s tím jde ovšem i křehčí zdraví, což se projevuje jakousi nevědomou slabostí a potřebností, kterou hošíci dávají najevo třeba i tím, že si usilovně brání vše, co považují pro sebe za důležité, od maminky přes hračky až po jídelní židličku.

Způsob chování chlapců pochopitelně ovlivňuje i vývoj jejich mozku a dozrávání jeho jednotlivých oblastí. Obvykle chlapci používají zvýšenou měrou hippokampus, součást velkého mozku, která hraje mimo jiné velkou roli v prostorové orientaci. Tím, jak chlapečci častěji než dívky někde lezou a šplhají, perou se nebo dobývají své místo na pískovišti, mnohem více a častěji tuto část mozku posilují. S čímž souvisí, že později například umějí lépe zaparkovat auto, zvláště když je na parkovací místo třeba zacouvat.

S ohledem na všechny životní úkoly a role ale nelze říci, že by toto vyhranění chlapcům přinášelo jen výhody, ba spíše naopak. Srovnáme-li v průměru chlapce s dívkami, ve věku jednoho roku toho dívky obvykle umějí nesrovnatelně více a jsou před chlapci ve vývojovém předstihu asi o čtyři až šest týdnů. Rozdíl se velmi projevuje třeba v oblasti řeči nebo při osvojování chůze. Později u chlapců pozorujeme i větší sklon k poruchám čtení nebo chápání pravopisu.

Rozdílnosti mezi chlapci a dívkami si všímá i pediatr Bernard Ster a poukazuje na rozdílnosti hormonálního utváření dětí různého pohlaví už v děloze: „Příliv testosteronu od 12. týdne těhotenství způsobuje, že levá mozková hemisféra mužských plodů roste rychleji a získává převahu, takže chlapci se projevují aktivněji, techničtěji a racionálněji než dívky.“

S tím ovšem nesouhlasí renomovaná americká výzkumnice Lise Elliot, která podobné vývojové rozdíly považuje za snadno vyrovnatelné a problém vidí spíše v tom, jak jsou chlapci a děvčata podporováni genderově zatíženou výchovou a prostředím. Kluci by potřebovali více péče v rozvoji mluvení, děvčata v prostorové orientaci. Což v praxi znamená, že chlapci by potřebovali, aby jim někdo více předčítal a „obklopoval“ je slovy a větami. Holčičkám by zase prospělo více pohybových her a vůbec pravidelný pohyb. Jenže související studie prokazují spíše opak. Rodiče dívek se právě zaměřují spíše na to, v čem jsou dívky dobré, a naopak – rodiče chlapců zase podporují chlapce v tom, co jim jde samo od sebe. Určitě i proto, že je to prostě snazší, děti tak kladou méně odporu a projevují více zájmu.

Dosvědčuje to i maminka sedmiměsíčního Emila, o kterém byla řeč na počátku tohoto článku: „Emila nebaví, když mu ukazuji leporela. Raději chce dovádět na koberci. Prostě se spontánně vrhá do akčních, hlučných pohybových her.“ Protože si je ale jako vzdělaná matka i jiných Emilových potřeb vědoma, hledá alternativy: „Hodně Emilovi zpívám, hraju s ním hry s prsty a přeříkávám mu rytmické verše. Protože ho při tom obvykle i houpu nebo se k tomu váže nějaký pohyb, baví ho to.“

Nasazení svých rodičů Emil brzy ocení – už v mateřské školce s největší pravděpodobností nebude patřit mezi kluky, na které si učitelky permanentně stěžují s tím, že neposedí, ruší a jakýkoliv strach ze slabosti nebo selhání okamžitě řeší agresí. A že takových chlapců dnes vůbec není málo, dosvědčují i dětští psychologové. Do poraden se dostávají ve zvýšené míře právě chlapci mladší deseti let. Například dětský psycholog Götz-Erick Tott (SRN) pozoruje, že psychika těchto kluků je citlivá na jakýkoliv rušivý podnět. Reagují velmi silně i na slabé podněty zvenčí, stejně jako na různé slabosti nebo nejistoty ve vlastním nitru. Vzruchy obojího druhu je snadno vyvedou z rovnováhy a komplikuje to život jim i jejich okolí.

Také tento odborník se domnívá, že rozdíl mezi chlapci a dívkami je třeba hledat nejen v různých vývojových dispozicích, nýbrž i v dějinách lidstva: „Ženy jsou zkrátka odolnější pohlaví. A musejí také být, když nesou na svých bedrech tak těžké úkoly, jako odnošení a rození dětí a hlavní podíl na jejich péči. To bez velké stability a síly není dost dobře možné.“

Sílu a stabilitu přejí dnes ovšem svému synkovi v hojné míře i rodiče chlapců, včetně těch Emilových. Řeší to tak, že se snaží rozdíl mezi vrozenými silnými dispozicemi a slabostmi vyrovnávat. Boj proti neklidu pak rodiče vyhrávají tím, že svého chlapečka obklopují potřebnými jistotami a strukturovaným rozvrhem jeho dní. Také ho chtějí učit, že slabosti není třeba tajit a skrývat. Jde jim především o to, aby se Emil dobře „zabydlel“ ve vlastním těle, a aby porozuměl tomu, co umí jaksi sám od sebe, a co naopak musí s trochou nasazení a námahy rozvíjet.

Mnozí muži bohužel i v dospělosti ukazují, že se s tím, co jim nejde samo od sebe, nechtějí příliš zdržovat. Nejspíš to souvisí s neochotou přiznávat slabost. Někdy se tak negativně podepisují sami na sobě, to když například neumějí včas vyhledat lékaře se zdravotním problémem nebo dlouhodobě setrvávají v poškozujícím životním stylu. Zřejmě právě tady jsme na stopě vysvětlení, proč se v průměru dožívají nižšího věku než ženy.

Kéž bychom jako jednotlivci i jako rodiče dokázali lépe využít informací, které nám současný výzkum mozku a lidského vývoje dává k dispozici. Je velmi pravděpodobné, že Emil a jiné děti se v péči svých vzorných rodičů mnoha zbytečným problémům ve svém životě vyhnou a se svými přirozenými oslabeními se pozitivně vyrovnají. Každá lidská bytost má v sobě obrovský potenciál a jen potřebuje, aby ho mohla rozvinout. Tuto potřebu sdílejí všechny děti, bez ohledu na to, zda jsou vybaveny chromozómy XX nebo XY.