Malé děti – velký svět

Pamatujete si to vůbec? Příliš vysoko, příliš daleko, nebezpečné, zakázané… Možná si to neuvědomujete, ale malé děti skutečně vidí věci kolem sebe z naprosto jiné perspektivy, a ta může být pro ně nejednou nepříjemná. Nuže, vciťte se do batolete!

NEBEZPEČNÉ
Zkuste si představit situaci, že se k vám zčistajasna přiřítí obrovitánský kůň (pro batole např. pes). Nadšeně pohazuje dlouhou hřívou, ocas za ním vlaje a nečekaně vám přední kopyta přátelsky položí na ramena. Na závěr vás olízne jazykem velkým jako lopata. Jak by vám bylo? Věřili byste tomu čtyřikrát většímu stvoření, že je zcela přátelské a jen si chce s vámi pohrát?

NEDOSAŽITELNÉ
Každý, kdo pravidelně nakupuje v hobby marketech zaměřených na dům a zahradu, ten dobře ví, že věc, kterou zrovna potřebuje, leží prakticky nedosažitelná na nejvyšších regálech. Malé štafličky bývají na dosah výjimečně, a tak nezbývá než požádat o pomoc nejbližšího prodavače. Ten ale není pracovníkem právě tohoto oddělení, takže vám nanejvýš ochotně pomůže sehnat povolaného kolegu. Když máte štěstí, držíte požadované zboží v rukou za patnáct minut. Zatímco ale vy do podobného obchodu vyrážíte jen čas od času, malé děti jsou se „syndromem nedosažitelné výšky“ konfrontovány dnes a denně. Nedosáhnou ještě na kliku a bez stoličky nemají šanci otočit v koupelně kohoutkem. A ani by to nebylo nic platné, protože vodu stejně vždycky pouští až „povolaná osoba“.

MIMO DĚNÍ
Taková fronta před pokladnou v supermarketu připomíná nepřehledné skladiště vozíků, tašek a nohou. Tlačenice v metru zase prodírání hustým pralesním porostem – také nohou. Z pohledu batolete se pravděpodobně dospělá osoba skládá především z nohou. Ty končí vysoko u pasu, pak se dlouho nic neděje, a až někde daleko a vysoko to mluví, žertuje, pokřikuje a probírá slevy v obchodě, nové auto nebo účtenku z obchodu. V nejlepším případě se také trochu skloní. Když člověk měří pouhých 82 cm, zdá se mu, že má v životě vlastně jen tři perspektivy: spát, nudit se nebo na sebe upozornit pořádným křikem. Pak si snad někdo tam nahoře všimne, že tady dole má někdo problém.

NAMÁHAVÉ
Průměrný schod každého schodiště sahá batoleti možná i trochu nad kolena. Kdyby stejné poměry platily pro dospělé, ten by si musel nejprve stoupnout na židli, potom na stůl, další krok by končil na lednici, následovala by například knihovna a po ní šatní skříň. Určitě by to bylo namáhavé a hodil by se malý odpočinek. Při výstupu dejme tomu do čtvrtého patra by se všechno – i s mezipatry – opakovalo ještě sedmkrát. A aby to nebylo k uzoufání, před vámi by běžely doprovodné nohy a z výše by se co chvíli ozvala „povzbuzující“ slova: „Tak pojď honem, broučku. No tak, neloudej se!“

ZAKÁZANÉ OVOCE
Batole možná ještě mluvit neumí, zato umí dobře pozorovat. Neumí ze sebe vypravit větu „Mohl bych poprosit o kousek té báječné čokolády?“, zato přesně ví, kde rodiče tuhle dobrotu přechovávají. V krabici barové skřínky, za tajemnými dveřmi spíže, někdy také zahrabanou vzadu v šuplíku s ponožkami… Jenže co je platné, že to malý člověk všechno ví? Stejně dostává jen na příděl (müsli tyčinky, protože jsou zdravé) nebo nedostává (čokoládu, aby nebolelo bříško), anebo musí naprosto nesmyslně čekat, až bude po obědě, po večeři, před čištěním zubů či až přijde babička… Dospělí by se z takového zacházení zbláznili a rozhodně by protestovali, ale dvouletý špunt nemá šanci. Nezbývá než žebronit – nebo se raději pořádně rozplakat.