Jak pomoci malému stydlínovi?

A někdy to dítě ještě ani nedokáže slovně formulovat, jen vidíte, že není ve své kůži. Jak tedy pomoci stydlivým dětem – co potřebují a co naopak nesnesou?

Narozeninová oslava. V elegantní róbě vcházíte do dveří a najednou upps! – chytnete se rukávem za kliku. Všichni zírají. Prostě noční můra!
Tak nějak se cítí stydlivé děti, když přicházejí na oslavu kamarádových narozenin nebo třeba jen na pískoviště.
Tříletý Tomášek stojí na hřišti v bezpečné vzdálenosti od prolézačky a pozoruje ostatní děti. Už i jeho řeč těla signalizuje jakousi nejistotu. Jakmile se k němu přiblíží kluk s pěkným popelářským autem, rychle uskočí za maminčiny štíhlé nohy v džínách. Lepší než nic!
Proč to dělá? Jeho rodiče jsou příjemní otevření mladí lidé, jeho bratříček, pětiletý Martin je dokonce pěkný rošťák. Je jedno, jestli je to někde na hřišti, na dovolené na pláži nebo v restauraci, Martin se umí sblížit s ostatními dětmi. Možná právě to je důvodem zdrženlivosti jeho bratra. „S takou lehkostí jako brácha se stejně seznámit nedokážu,“ říká si v duchu Tomášek, „tak toho raději rovnou nechám.“
Vysvětlením v tomto případě by mohla být touha každého dítěte zastávat v rodině nějakou jedinečnou pozici, kdy dítě hledá roli, která ještě není obsazená. Znamenalo by to snad, že stydlivost je spíše něco jako strategie, role? Nejspíše se nebude jednat o důsledek výchovy a vlivu sociálního prostředí, protože by pak sourozenci měli stejnou míru stydlivosti.
Existují ale i sourozenci, kteří mají stejnou povahu, jsou stejně smělí a otevření vůči svému okolí, anebo právě opačně.
Vědci dnes říkají, že stydlivost je velkou měrou vrozená, podobně jako netrpělivost nebo odstávající uši. Osobnostní rysy je vcelku možné ovlivnit. Se stydlivostí si dobře poradí vnímaví rodiče – s odstávajícími uši zase chirurg. Ovšem, úspěšnost je spíše zaručena u úpravy uší, méně již u charakterových vlastností – říkají odborníci. Ale není nutné se vždy snažit o změnu, nakonec charakterové rysy dělají z někoho jedinečnou, nezaměnitelnou osobnost. A takoví jsou i malí stydlínci, kteří nedokážou v restauraci říct: „Chce se mi čůrat.“ Takže máme je tedy nechat být? Odpověď zní: Ano i ne.

Kamarád se stydí? Vrstevníkům je to jedno
Stydlivé děti jsou hodné naší lásky. Mají hodně dobrých stránek: jsou skvělí pozorovatelé, odhadnou dobře situaci, umí se vcítit do druhých, mají pochopení pro slabší a jsou zpravidla oblíbené. Hlavně v kruhu dospělých, protože se neustále nevměšují hlasitě do jejich rozhovorů a neskáčou v zablácených botách po gauči v obýváku. A u ostatních dětí proto, že se vůči nim nijak neprosazují a nedožadují se uznání.
Ale právě proto, že se stydlivé děti drží zpátky, by je rodiče neměli nechat jen tak na pokoji. Je dobré je trochu postrčit, jemně a něžně, směrem k ostatním – kamarádům, učitelům apod.
Psychologické zkoumání stydlivých lidí ukázalo, že je nutné rozlišit ty stydlivé a lidi vysloveně nespolečenské. Ten, kdo se ostatním vyhýbá, protože se lépe cítí sám, netrpí. Ale ten, kdo by rád navazoval kontakty, ale stydí se, ten by se svých zábran rád zbavil. V dětství není hranice mezi těmito dvěma typy zcela zřetelná: dítě může být vcelku spokojené spíše o samotě, avšak nenaučí se tak všem komunikačním dovednostem, způsobům, dokonce trikům, což mu může ztěžovat seznamování. A někdy se prostě drží zpátky, protože to jinak neumí.
Stydlivé děti by se proto neměly zcela vyhýbat obtížným situacím, protože tímto způsobem se jejich problém spíše prohlubuje. Není tedy řešení odhlásit dítě ze školky, neboť odmítá tam chodit, a pořídit mu pískoviště doma. Lepší je vzít je za ruku a ukázat mu, že ten velký svět zas není tak špatný. Přitom je dobré být po ruce, abyste v případě potřeby mohli podat pomocnou ruku. Na pískovišti třeba můžete nabídnout jinému dítěti vaše formičky, a tak je přitáhnout blíže ke hře s vaším potomkem. Nebo můžete pozvat rodiče i s jejich potomkem k vám na návštěvu. Bezpečí vlastního prostředí dodá dítěti odvahu. Také vám může pomoci vyrábět a rozdat pozvánky na narozeninovou oslavu.
Ale u všech akcí se držte poblíž, abyste mohli nenápadně seznamování napomáhat. Až do školního věku považují děti rodičovské garde za přirozené.
A co stydlínkové nepotřebují? Služby „tiskového mluvčí“: „Tomášek namaloval krásné pozvánky a moc by ho potěšilo, kdybyste přišli.“ Malý Tomáš by si pak myslel, že nemůže ani mluvit sám za sebe a že jeho pozvánky za nic nestojí, když je jim potřeba dělat takovou reklamu. A také ať vás ani nenapadne říkat věty jako: „Náš Tomášek je hrozný stydlín.“ To by ho tedy rozhodně nemotivovalo.
A obecně by se zábrany a obavy dítěte neměly stát omluvou. Pokud dítě zjistí, a ono to rozhodně zjistí, že je vnímáte jako bázlivé, hned se bude cítit ještě o kousek neschopnější.
A také se může stát, že se svým hodnocením šlápnete vedle, protože se nakonec může ukázat, že se dítě v určité situaci vůbec nestydělo, ale mělo úplně jiné důvody držet se stranou (například antipatie vůči neznámému dospělému, jednoduchá indispozice, protože muselo hodně brzy vstát apod.).
Určitý důkaz, že stydlivost je vrozená, podal americký vývojový psycholog Jerome Kagan, když zkoumal reakce novorozenců na neznámé podněty – hlasy, tváře, vůně. Výsledek: 20 % miminek reagovalo odtažitě, zbývajících 80 % prokazovalo přirozenou zvědavost.
U zmíněných 20 % dětí je určité centrum v mozku, tzv. amygdala mimořádně dráždivá a aktivní. Je to centrum strachu, které vysílá poplašné signály v ohrožení. Našim předkům toto centrum pomáhalo dojít k životně důležitým závěrům: Tygr? Honem pryč! Tento impuls k útěku lze potlačit pouze, pokud mi odvahu dodá ostrý oštěp v ruce nebo tlupa bojechtivých příslušníků mého kmene za zády.
Když v dnešní době zazní poplašná siréna u našeho drobečka třeba na dětském hřišti, i on má potřebu opory. Pomoci mohou přátelští lidé, kteří z jeho stydlivosti nedělají vědu a jeho zábrany nepovažují za charakterovou vadu, ale jasně mu říkají: Mám tě rád takového, jaký jsi.