Umíte se si představit, že každou minutu uživatelé YouTube po celém světě nahrají na 400 hodin nových videí… to je jen za hodinu, pokud bychom chtěli vše sledovat, neuvěřitelných 1000 dní! Kdyby jen desetina z toho byla věnována dětem, potřebovaly by na každou hodinu 100 dní, aby všechno obsáhly!
Ale i tak se dá konstatovat, že české děti se v online prostoru pohybují naprosto suverénně na rozdíl od mnoha rodičů. Jsou technicky mnohem zdatnější, už jen proto, že své dovednosti s počítačem, tabletem a mobilem prohlubují od raného věku.
To, že děti dnes tráví na internetu valnou většinu času nejen doma, ale i ve škole, není už tak překvapující. Co mnohem více překvapí, je způsob jakým jim rodiče tento čas hlídají a kontrolují, nebo spíš nehlídají a nekontrolují. Přitom o kontrolu a omezování času stráveného online se snaží údajně více než dvě třetiny rodičů.
Pokud budeme vycházet z nové studie „Rodič a rodičovství v digitální éře“, realizované Centrem prevence rizikové virtuální komunikace Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci ve spolupráci se společností O2 Czech Republic, a do kterého se zapojilo 1093 rodičů s dětmi z celé republiky, dojdeme k alarmujícím závěrům.
Drtivá většina rodičů přiznává, že co se týče internetu, mají spíše základní uživatelské znalosti, a tak často nejsou schopni dostatečně předvídat, jaká nebezpečí mohou jejich dětem hrozit. Pouze 15 % rodičů využívá k filtrování závadného obsahu technická řešení, která Google i YouTube nabízí. Když už aktivně sledují YouTube, tento v podstatě naprosto odlišný svět YouTuberů neznají a hodnotí jej negativně. Přispívají k tomu i samotní YouTubeři, kteří často za finanční úplatu (a nedělejme si iluze, i zde jde především o peníze) dětem doslova vnucují výrobky a potraviny, které pro ně nejsou vhodné.
Co ale překvapí, že téměř pětina rodičů sama aktivně šíří fotografie, na kterých jsou jejich malé děti natolik obnažené, že lze poznat jejich identitu. Vůbec je například nezarazí, že fotky z dovolené u moře s rodinou s malými dětmi, kterými se pochlubili na síti, mají najednou dvacet, padesát i více tisíc zhlédnutí.
Přílišná benevolence se projevuje i v přístupu k omezování vyhledávání na internetu. Až 82 % rodičů sice tvrdí, že přesně vědí, jaké stránky jejich dítě navštěvuje, ale už neví, že tato „důvěra“ dostává první pořádnou trhlinu v okamžiku, kdy dítě zažije negativní zkušenost. Zneužití fotografií, kyberšikana, sexting, schůzka s cizím člověkem… Za rodiči v této situaci zamíří jen asi 4 % dětí, valná většina se natolik stydí a bojí, že se v tom nejlepším případě svěří Lince bezpečí. Jenže třetina takto postižených dětí se nikdy nesvěří nikomu!
Jedinou možnou prevencí bezpečného chování na internetu je proto v každé rodině ústní dohoda mezi rodiči a dítětem, tzv. Face to Face. Škola sice může pomoci, ale měla by být až na druhém místě. Dítě musí vědět, že ho rodič nepotrestá, ani neponíží. Jen díky tomu získá důvěru a přestane mít strach se rodičům svěřit. Zároveň mu musí být vzorem a umět poradit, jaké informace může na internetu sdílet a na co si dát pozor.
.png)
