Co cítíš, děťátko?

Mohou být dva lidé spojeni těsněji, než nenarozené dítě se svou matkou? V tomto spojení se vytváří osobnost každého z nás. Co vlastně potřebují nenarození k tomu, aby mohli v klidu zrát?

Stáří člověka se v Číně počítá jinak než u nás. Své první narozeniny dítě neslaví ve dvanácti měsících, ale v jedenadvaceti. Devět měsíců v mateřském lůně je také připočítáváno k jeho věku. U nás počítání začíná dnem narození. Ačkoli pro embryology, ženské lékaře, psychology, a především pro nastávající matky a otce ten čas „před tím“ už je také považován za život. Podle většiny nemůže být žádných pochybností o tom, že to nepatrné „něco“, jehož srdce začne zhruba čtyři týdny po oplodnění bít z vlastních sil, je více, než jen seskupení buněk:

Dvanáctitýdenní plod v matčině bříšku má malinkaté ručičky a konec každého prstíku je vybaven pletivem citlivých hmatových buněk. Rysy obličeje už začínají mít zcela individuální výraz.

Jak hotovými lidmi jsou už děti v matčině bříšku, je jasné také z toho, když člověk sleduje děti předčasně narozené. Dětem, které se narodily kolem 25. týdne těhotenství, chybí jenom ochranné tukové polštáře pod kůží a stabilní plicní sklípky. Kdo se dívá do jejich dojemně bledého obličejíku, ani na okamžik nezapochybuje o tom, že to dítě prožívá celou paletu lidských pocitů. Mračí se a fňuká, když mu například musí být odebrána krev, uvolní se a skoro se zkouší usmát, když smí ležet na nahých matčiných prsou a slyšet tlukot jejího srdce.

U dětí, které neopustily matčino bříško předčasně, jsou smysly vyvinuty stejně dobře jako u nedonošenců.

Děloha je vlastně jakýmsi ochranným pokojíčkem. Podle Ludwiga Januse, psychoterapeuta a vedoucího mezinárodní vědecké společnosti pro prenatální a perinatální medicínu a psychologii (Heidelberg, SRN) plod nemůže zůstat okolním světem nedotčen. To znamená, že dítě v děloze se podílí na životě své matky a vnímá prostředí, do kterého se jednou narodí. Tohle vědomí je fascinující, někdy ale i trochu skličující. Většina těhotných si přece čas od času klade otázku, co prožívá její děťátko spolu s ní. Zda cítí její pochybnosti, starosti, nesnáze a hektiku každodenního života? Co má dělat, aby se dítě cítilo dobře? Moderní věda se na některé z těchto otázek pokouší dát odpověď. Tady jsou tři nejdůležitější poznatky:

1.     Existuje prokazatelné látkové spojení mezi matkou a dítětem.

Nenarozené dítě v děloze není pouze vyživováno, matčin organizmus je zásobuje také množstvím informací. Placenta vysílá látková poselství, ale i citová a hormonální. Pokud je například budoucí maminka ve stresu, stoupá hladina kortizolu. Vědci při rozboru krve pocházející z pupeční šňůry zjistili, že pouze s malým zpožděním trvajícím jen pár pulsů má zvýšenou hladinu stresových hormonů v krvi také dítě.

Na stres reagují děti v matčině břiše různě. U některých se projeví neklid, jejich pohyby jsou nervózní. Jiné, jako by chtěly být menší, schoulí se a přitisknou paže i nohy k tělíčku. Ale také pozitivní prožitky matky děti bezprostředně cítí. Pokud je matka uvolněná, potěšená a šťastná, proudí k nenarozeným endorfiny a jiné „hormony štěstí“. Embryologové přišli na to, že receptory pro vnímání šťastných poselství jsou v mozku embryí již brzy dobře vyvinuty. Měření mozkových vzruchů u nenarozených ukázalo, že výkyvy křivek byly menší, když výzkumný tým požádal nastávající matku (kolem 20. týdne těhotenství), aby myslela na příjemné situace. Dítě v těle matky tedy mohlo tyto pozitivní pocity spoluprožívat.

2.     Smysly nenarozeného dítěte se v děloze postupně vyvíjejí, dítě může svoji matku týden od týdne lépe vnímat.

Nejprve se probouzí hmat, pokožka reaguje na vzruchy už od sedmého týdne. Dítě může cítit, jak je obklopeno plodovou vodou, jeho tělo cítí rytmus matčiných vnitřních orgánů, houpe se v rytmu tlukotu jejího srdce.

Od 25. týdne je zralý sluch. Snad každá nastávající matka to zažila, když třeba zapnula mixér nebo bouchla dvířky od auta, dítě sebou v břiše škublo.

Nenarození od sebe dovedou brzy odlišovat „dobré“ a „špatné“ zvuky. Láskyplná poselství od maminky přijdou vždycky vhod. Když mluví ke svému malému v bříšku, děťátko se uklidní nebo se šťastně pohybuje. Prof. Manfred Hansmann, vedoucí univerzitní ženské kliniky v Bonnu a průkopník ultrazvukových vyšetření plodu, pozoruje už řadu let, v jak úzkém spojení jsou matky se svými dosud nenarozenými dětmi. „Prosím ženy po ultrazvukovém vyšetření, aby zůstaly ještě chvíli ležet a nahlas ke svému dítěti mluvily. Když se krátce na to podívám na obrazovku, většina nenarozených v tu chvíli uvolněně plave v děloze. Tepová frekvence dětí se zklidní, někdy dokážu uvolnění vyčíst i z jejich obličeje.“

3.     Existuje intuitivní spojení mezi nastávající matkou a nenarozeným dítětem.

Vědci, kteří se zabývají duševním vývojem nenarozených dětí, vycházejí z toho, že matka a dítě jsou vnitřně spojeni. I navzdory tomu, že tato komunikační cesta není prokazatelná ani biochemickým rozborem, ani ultrazvukem. „Nenarozené dítě bere duševní rozpoložení matky vážně, vnímá její myšlenky,“ říká doktor Thomas Reinert, odborný lékař pro psychoterapeutickou medicínu na klinice Velbert ve Wuppertalu, který zkoumá prenatální život už řadu let.

V harmonických fázích těhotenství se matky z vnitřního spojení s dítětem těší. Když je žena znepokojena, má starosti (a kdo ne!?) zároveň se bojí, že to přenáší na své dítě. „Pocity budoucí matky skutečně ovlivňují dítě,“ říká dr. Thomas Reinert. „Pokud člověk v děloze musel zažít výhradně odmítání, bude mít později pravděpodobně větší problém s tím mít se rád.“

Láska a důvěra – a nenarozené děťátko jen pokvete

Každá matka chce, aby dítě v jejím lůně dozrálo ve šťastnou bytost. Bohužel podmínky tomu někdy neodpovídají. Dokonce i chtěné dítě, které žena nosí, jí může příležitostně působit zármutek. A to všechno mají děti snášet? Nebylo by nejlepší negativní pocity potlačit ze všech sil?

Odborníci se domnívají, že to žádná nastávající matka od sebe nemůže chtít. Na druhé straně by ale byla chyba přehlížet city nenarozených tvorečků, jen aby se matkám ulevilo. Nenarozené dítě nesporně trpí, když se jeho matce nedaří dobře. Tato představa je sice dost bolestná, ale poznatky dr. Reinerta a jeho kolegů mohou také v lecčem utěšit. Dítě v děloze žije okamžikem. Tak rychle, jak jeho nálada spadne někam do hloubky, zase se zvedne ve chvíli, kdy je jeho matka opět šťastná. A navíc: I krátké fáze smíření s nenarozeným působí léčivě na jeho duši. Pokud těžké časy jednou skončí, přivoní si dítě v bříšku k ráji. „Ono cítí, že štěstí existuje a že je na cestě k jeho dosažení se svou maminkou“ – jak formuloval Thomas Reinert. Už v děloze se tvoří duševní síly. Neklesejte proto na mysli, když se vám nedaří, ale důvěřivě doufejte v příští kousek štěstí.

Bezmála všichni novorozenci mají vzorec chování, jenž jim dal pocit před narozením, který zažili v děloze. Většina dětí se narodí obdařená základními pocity: máma je teplo, blízkost, ochrana, její láska mě nese. A to i tehdy, když to malé spoluprožívá během společných devíti měsíců s matkou i propady v jejím duševním vyladění. Novorozenci dávají matkám to nejlepší povzbuzení a sílu pro každodenní život a jejich sebedůvěru. Na nic totiž nereagují tak intenzivně jako na matčin hlas. Slyšet maminku rovná se být šťastný.

Ochranný faktor proti přílišnému stresu v děloze existuje!

Ze studie psychobioložky dr. Margarethe Riegerové na téma „Děloha – svět zážitků“:

• Neexistuje souvislost mezi porodní váhou, obvodem hlavičky a vlastní vitalitou novorozence a stresem, který matka zažívala v těhotenství. Hypotéza, že zdraví novorozence je závislé na duševním rozpoložení budoucí matky není opodstatněná.
• Ambivalentní pocity nebo obtížná období v životě matky nijak duševně nepoškozují nenarozené dítě. Jen extrémní a extrémně dlouho trvající stres zasahuje dětskou důvěru ve svět. Takové děti potom častěji a dlouho pláčí, zejména v první fázi po porodu. Nebo jsou ospalé, jejich zájem o okolí rychle ochabuje.
• Existují ochranné mechanismy, kterými ženské tělo disponuje, aby chránily nenarozené dítě před stresem. Ve druhém trimestru vzniká v placentě konkrétní enzym. Ten dokáže neutralizovat stresový hormon kortisol, který se objevuje v krvi. Jenom pokud je působení stresu dlouhodobé, vypovídají tyto mechanismy službu.