Bít či nebít…

„Okamžitě toho nech, nebo…!“ „Nasekám ti na zadek!“… Agrese dnešního člověka narůstá, a to i vůči vlastním dětem. V naší zemi je povoleno děti bít. Kde je ale ta hranice, kdy už nejde o výchovný pleskanec, ale o něco horšího?

„Když jsme byli malí, dal nám otec na vybranou – buď nám dá na zadek, anebo nás pošle do kouta. Vybrala jsem si kout, protože měl velkou sílu a někdy jsem se ho bála. Přesto si pamatuji i na pár situací, kdy jsem dostala na zadek a ještě jsem šla do kouta,“ vzpomíná paní Karolína s tím, že i na základní škole, kam chodila v osmdesátých letech minulého století, byly děti fyzicky trestány. „Nedělali to všichni učitelé, vzpomínám si jen na tehdejší ředitelku školy. Kdo zlobil, dostal pravítkem přes prsty. Když jsme neseděli rovně, dloubla nám mezi lopatky svým obrovským prstenem. Byť jsem se snažila být vzorná žákyně, ten dloubanec do zad jsem několikrát zakusila také,“ vzpomíná.

Dříve se předpokládalo, že k tomu, aby byl člověk dobře vychovaný, je občas to násilí potřeba. Fyzicky trestat bylo prostě běžné a nikdo se nad tím nepozastavoval. Dnes se rozvíjí diskuse, zda bití a jiné tělesné násilí na dětech nezakázat zákonem. Například ve Švédsku, Finsku, Bulharsku, Maďarsku či Islandu jsou tělesné tresty zakázány. U nás rodič smí dítěti naplácat – a s nějakým zákazem to asi zas tak jednoduché nebude. Rodičů, kteří své děti bijí, sice ubývá – v projektu Retrospektivní studie fyzického a psychického týrání v dětství u dospělé populace v ČR (2002) uvedlo na 83 % dotazovaných, že se ve svém dětství setkalo s některou formou tělesného trestání či týrání, ale v roce 2013 ve výzkumu agentury Mediaresearch pro Ligu otevřených mužů už přiznala jen polovina dotazovaných, že byli svými rodiči biti. Podle téhož výzkumu přiznala čtvrtina dotazovaných, že také používá fyzické tresty na svých dětech. To ovšem neznamená, že bychom fyzické tresty netolerovali. Podle průzkumu agentury Median toleruje naplácání na zadek 72 % dotazovaných, 65 % z nich nemá problém ani s pohlavkem a necelá čtvrtina respondentů je ochotna se uchýlit i k razantnějším trestům.

Stanovit hranice, nebo si vybít vztek?

Ovšem není bití jako bití. Když plesknete přes plínu dvouleté batole, protože zrovna strkalo prstík do zásuvky anebo vběhlo do – naštěstí prázdné – silnice, je to něco jiného, než když si rodič, vystresovaný z práce, povinností, starostí, třeba i konfliktů v manželství, zchladí žáhu na svém pubertálním potomkovi – třeba proto, že přinesl domů špatnou známku. Kateřina Schmidová, vedoucí Rodičovské linky (www.rodicovskalinka.cz) podotýká, že hranice mezi tělesným trestáním dítěte a týráním je v praxi nejednoznačná a dost špatně se rozlišuje, kdy jde o jedno či druhé. Například situace chlapce, který „jen“ ukradne peníze, které otec šetřil na společnou rodinnou dovolenou a otec si to s ním vyřídí poněkud razantněji, může ze začátku vypadat jako podezření na týrání. Vzhledem k tomu, že nikdy předtím chlapec tělesně trestán nebyl, o týrání v tomto případě nelze hovořit. „Někdy je těžké rozhodnout, jestli šlo o nedostatečnou péči, o záměrný důvod ublížit, anebo o nešťastnou náhodu. Avšak matka, která již přes rok bije svoji dceru řemenem nebo vařečkou, zvlášť když přinese špatnou známku, nebo když je matka opilá, je klasický popis fyzického týrání dítěte,“ podotýká Kateřina Schmidová.

Přesné údaje, u kolika dětí jde skutečně o týrání, se tak nedají vyčíslit – a jak podotýká vedoucí Rodičovské linky, i ty, o nichž víme, jsou jen špičkou ledovce.

Pár dětí tresty nepřežije

Přesto stojí za to zmínit, že například v roce 2006 bylo evidováno v Česku 1620 případů týraných dětí, o pět let později číslo stouplo na téměř šest tisíc případů. Předloni už bylo známo na 7527 týraných dětí – a jsou i takové, které týrání nepřežily. „Tělesně týrané děti často zdůvodňují svá zranění zcela nepravděpodobnými historkami, jako například: upadl jsem na schodech, proto mám modřinu pod okem. Některé nejsou ani ochotny o svých zraněních mluvit. Bojí se svlékat před hodinou tělocviku, i v létě nosí dlouhé rukávy,“ říká Kateřina Schmidtová s tím, že takové děti nepovažují svět za bezpečné místo, mají problémy v mezilidských vztazích, většinou mají velmi nízké sebevědomí, bojí se, ale také mohou být velmi často agresivní a šikanovat druhé. Právě tak si vybíjí své „přetlaky“, které vznikají z násilí páchaných na nich samotných. Velmi často takové děti mají strach, aby se neukázalo, jak jim je ubližováno.

Pár facek patří k životu?

„Jako dítě jsem měla za to, že fyzické tresty jsou normální, a že to k životu patří. Rodiče mi často dávali najevo, že jsou na nás ještě mírní, a že mí bratranci dostávají řemenem a klečí na hrachu nebo na rohožce. Měla jsem pocit, jako bych jim měla být vděčná, že na nás jsou ještě tak hodní. Místo toho jsem, plačíc v koutě, často mívala pocit ukřivděnosti, pocit, že mě rodiče nemají rádi. Teď už vím, že to tak nebylo. Dřív si prostě lidé mysleli, že vychované dítě znamená poslušné dítě – a věřili, že toho docílí jedině fyzickou silou,“ vzpomíná Karolína.

Kateřina Schmidová podotýká, že ještě dnes u nás přetrvává mýtus, že tělesné tresty jsou vhodným a účinným výchovným prostředkem. „Proto je důležité zdůraznit, že tělesné tresty nevychovávají, ale mají spíše krátkodobý efekt,“ říká s tím, že každopádně znamenají zneužití moci dospělého nad dítětem a učí tak dítě akceptovat fyzické násilí jako metodu řešení problémů.

Jedno je jasné: ze zákona má každý z nás povinnost týrání dítěte překazit – a nahlásit. Přesto se děje. Také je jasné, že ještě nebyly nalezeny případy, na kterých by bylo dokázáno, že běžné fyzické tresty by z dětí udělaly spořádané lidi. Naopak je prokázáno, podle Světové zdravotnické organizace (2002), že děti, které byly bité rodiči, jsou v dospělosti častěji zatýkané za násilné trestné činy.

Kdybychom v současné době zakázali pohlavek nebo naplácání na zadek, stejně to nejspíš problém nevyřeší, jen to postaví řadu rodičů mimo zákon. Dá se vůbec ovlivnit, aby v zemi, kde bylo po generace běžné děti fyzicky trestat, se „v amoku“ najednou rodič zastavil a řekl si „ne, nebouchnu ho“, „nebudu to dělat jako moje rodiče“?

Nejde tu spíš než o plácnutí či neplácnutí o to, jaká emoce se při trestání dítěte odehrává v samotném rodiči? Nestálo by za to v roli „trestajícího rodiče“ se zastavit a uvědomit si, jestli to, co dítě udělalo, je opravdu zlobení? Není jen neklidné, unavené – a mě to zrovna ruší, protože mám svých starostí dost? Opravdu teď tímto plácnutím chci dítě vychovat, anebo je to spíš moje únava, moje špatná nálada či nedostatek času na řešení situace, které mě vedou k tomu, abych jako rodič pozvedl ruku na své dítě a jednal zkratkovitě?

Kdo byl často bit, považuje to za normální a ve svém životě to zas předává dál, těžko se tohoto návyku zbavuje – případně sklouzává k opačnému extrému. Naštěstí ne každý. Dobrá zpráva tak je, že za několik generací se situace pravděpodobně zlepší. Možná postupně sami dospějeme k tomu, že to jde i bez fyzických trestů a násilí – a pak ani nebude třeba to stanovovat zákonem. Protože jak kdysi řekl Zdeněk Matějček: „Dobře potrestat může jen ten, kdo má trestaného opravdu rád.“