Už ne malí – ale ještě ne ani velcí

Co vlastně začíná po prvním roce života? Děti toho už umějí hodně, ale většinu věcí ještě ne úplně dokonale. Mají chuť objevovat, ale také jsou často frustrováni…

Změna přišla po malých krůčkách. Začala, když se – dnes už tříletá – Laura postavila na vlastní nohy. A najednou vypadala opravdu velká. Její vlasy byly kudrnatější, její šklebení drzejší. Z jejího „mamama“, se stalo „máma“. Pak následoval vývoj v dech beroucím tempu: první krůčky, první chleba se sýrem, a – když se jí samotné nepodařilo vylézt na houpacího koně – také první záchvat hněvu. A najednou bylo pryč to miminkovské období. Jeden a půl měsíce po prvních narozeninách přede mnou stála moje malá dcera a mně bylo úplně jasné, že už to není žádné miminko, ale malé dítě. Co teď?
Být rodičem miminka bylo tak snadné. Stačilo rozpoznat potřeby a uspokojit je. Pro nás to během prvního roku znamenalo: kojit podle potřeby, nosit v šátku, přebalovat, koupat, mazlit se, hrát si, nechat ji spát v naší posteli. Doposud to vše fungovalo. Dítě bylo spokojené a spokojení byli i rodiče.
Najednou ale přišel první konflikt. Když se jí nepodařilo zastrčit dřevěný trojúhelník 3D puzzle do kulatého otvoru, hodila ho velkým obloukem po obýváku. Když jsem se pokusila dceři zabránit v tom, aby jedla hlínu z květináče, následoval záchvat zlosti. Veškeré činnosti začaly provázet slzy a pláč. Při oblékání, když se opět zamotala do svých punčocháčů, nebo při jídle, když jí už potřetí sklouzla těstovina z vidličky. Pomoci si ode mě ale rozhodně nenechala. Řídila se heslem: udělat vše sama.
Tolik toho dítě chce – a ještě tak málo dokáže. To je drama druhého roku života. Někdy jsem měla pocit, že naše dny sestávaly z jednoho frustrujícího zážitku za druhým – samé nemohu, neumím. Tyto drobné neúspěchy byly náročné i pro mě, vnímala jsem je hodně s ní.
To ale není nutné. Podle odborníku – pediatrů i vývojových psychologů – to vše je normální a důležitá součást vývoje. Když se rodiče snaží i v druhém roce života zabránit každému pláči, zamezit jakémukoliv zklamání dítěte, je to znamení, že nejspíše láskyplně zaspali přechod z kojeneckého období k batolecímu věku.
Zaspali jsme. To je ten důvod, proč je náš každodenní život tak obtížný. Zatímco z Laury se stalo batole, já jsem se stále chovala jako matka malého miminka. Já chtěla chránit, Laura ale chtěla objevovat. Často se pátravě rozhlížela po obývacím pokoji a hledala, co dalšího by mohla prozkoumat.

Drž mě pevně a dej mi volnost!

Takový den s batoletem je dlouhý. V patnácti měsících si Laura dokázala sama hrát čtvrt hodiny. V lepším případě i půl. Pak ale zbývala ještě podstatná část dne. Najednou už nepřipadá v úvahu to, co bylo snadné v miminkovském věku, že jsem ji mohla prostě jen popadnout a přenést do mých oblíbených knihkupectví či kaváren. Cokoliv se jí dostane do rukou, tak uklízí, rozmisťuje či přemisťuje. Nechce být v kočárku ani v nosítku. Chce chodit sama. Nekonečně pomalým tempem. Zastaví se u každého kanálu.
Na druhé straně se tady objevuje malá osobnost. Taková, která už důvěřuje ostatním dětem a sama jim dokáže půjčit svou formičku na pískovišti. A která mě večer chytne kolem krku se slovy „mám tě láda“. To už je tak velká holčička!
Ale zároveň je to i malé dítě. V noci, když spí, má ruce sevřené do pěstiček a položené vedle uší. A když má zlé sny, chce mámu a mléko, se stejnou důvěrou, jako když byla miminko.
Drž mě pevně a dej mi volnost! S těmito protikladnými signály se musí rodiče v druhém roce života vypořádat. Objevit v tomto zvláštním mezičase rovnováhu mezi „dát prostor a stanovit hranice“, „důvěřovat a určovat pravidla“.
Když se před pár měsíci moje druhá dcera poprvé postavila na nohy, přepadla mě trochu lítost. Bylo mi jasné, že miminkovské období máme za sebou.
A tak jsem myslela na to, co bude následovat. Veškeré zábavné činnosti, malé procházky, skákání v kalužích, pečení cukroví… A to, že uvidím, jak z malého človíčka roste osobnost. Jedinečný a překrásný rok. Vlastně se na něj těším.