Dejte dětem co nejvíce aktivních zážitků a her!

Není to náhoda, že děti milují pohyb – dovádějí, běhají, skáčou, houpou se, točí se a někdy jsou skutečně k nezastavení. A také mají rády nejrůznější smyslové podněty – šimrání, hlazení, masírování či dokonce lízání. Právě tyto zážitky přispívají k zdravému psychomotorickému a sociálnímu vývoji dětí od nejútlejšího věku. A z hlediska dozrávání nervové soustavy jsou vysloveně nepostradatelné.

Beáta Tóth, diplomovaná pedagogicko-psychologická terapeutka o tom ví své. Během své dvanáctileté praxe v dětské psychiatrické ambulanci v maďarském Debrecenu potkávala děti s různými vývojovými a psychickými poruchami. Jednou z hlavních terapeutických metod, kterou zde využívají a která je v Maďarsku již dvacet let integrovaná do všeobecné zdravotnické péče, je i senzorická integrační terapie podle americké doktorky Jean Ayres.

Přiblížila bys nám senzorickou integrační terapii, odkud vlastně pochází?

Tuto terapii, kterou ostatně považuji za zázračně účinnou, vypracovala americká lékařka Jean Ayres a publikovala ji v sedmdesátých letech minulého století. Založila ji na svých mnohaletých zkušenostech z práce s dětmi s percepčními vadami, poruchami učení a chování, tedy dětí, které vykazovaly určitou neobratnost v běžných denních aktivitách. U mnoha z nich se k těmto poruchám přidružily i určité známky špatné integrace smyslů, aniž by měly postižený centrální anebo periferní nervový systém či trpěly jiným onemocněním. Jean Ayres předpokládala, že v těchto případech jde o nedokonalost neurologického procesu, který zpracovává podněty z okolního prostředí a zároveň i z vnitřku těla a umožňuje adekvátně reagovat. Představte si úplně běžné situace, kdy je důležité rozhodovat, který podnět, které stimuly jsou v daný okamžik pro člověka důležité. Může jít například o „jednoduché“ čištění zubů, stavbu věže z kostek anebo výstup po schodech.

Práce americké badatelky vzbudily pozornost u mnoha odborníků a dokonce mnoho dalších terapeutických směrů stavělo na těchto základech. U nás v Maďarsku je senzorická integrační terapie natolik rozšířená, že ji často zmiňujeme zjednodušeně pouze jako „Ayres-terapie“. Nejrozšířenější je samozřejmě v Americe a z okolních států například v Rakousku a Polsku.

Komu pomáhá senzorická integrační terapie, při jakých poruchách dosahuje dobrých výsledků?

Jean Ayres tuto terapii původně vypracovala a aplikovala především na poruchy učení. Později se však velmi dobře osvědčila i v terapii nejrůznějších vývojových odchylek a vad, např. poruch pozornosti, hyperaktivity, opožděného vývoje motoriky, určité „neobratnosti“ či „nešikovnosti“ dětí, u emočních problémů, poruchách vazby a vytváření pradůvěry, dále v případě dětí s Downovým syndromem, autistických děti či dětí trpících mutizmem, ale i v mnoha dalších. Zjednodušeně řečeno všude tam, kde jde o některou oblast psychomotorického vývoje dítěte. Samotný koncept staví na tom, že nervovou soustavu a její integrativní funkce lze stimulací smyslů zdokonalovat. Malé děti od narození vysloveně vyhledávají takové pohybové aktivity, které představují stimulaci pro jejich rovnovážný systém a oblast malého mozku (houpání, kolotoč, kolo apod.). (Jedním ze základních východisek SIT je právě pasivní i aktivní stimulace vestibulárního systému.) Miminko například velmi dobře ukonejšíte jemným houpáním… K bezproblémovému vývoji člověk potřebuje stimulaci všech smyslů, a když se mu z nějakých důvodů nedostávají tyto impulsy do mozku, vývoj stagnuje. Hyperaktivní dítě je například v neustálém pohybu, aby jeho nervová soustava a rovnovážný systém dostaly dostatek impulzů, které potřebuje ke svému vývoji. Tuto diagnózu s jejími nepříjemnými projevy tedy můžeme chápat i jako jisté „samoléčení“.

Proč je dobrá právě senzorická integrační terapie u zmíněných poruch?

Protože pro děti skákání, běhání, točení se, lezení, šplhání představují tu nejpřirozenější činnost. Je to pro ně hra, která jen tak mimochodem plní i funkci důležitého stimulátoru nervové soustavy. Různorodá aktivita dětí během dne a to, co se nám jeví jako hra, je velmi živý a mnohostranný proces, který zahrnuje motorické dovednosti (hrubou i jemnou motoriku), kognitivní (poznávací) procesy, zpracování smyslových podnětů a také interakci dítěte s okolním prostředím, čili sociální kontakty.

Děti, jejichž vývoj se od normy z nějakých důvodů odchýlil, to vše prožívají stejně. Mají také radost ze hry a pohybu. To využívá senzorická integrační terapie v jejich léčení tak, že jim nabídne přirozenou, radostnou, svobodnou aktivitu a tím v nich zároveň spouští i jakýsi samoléčivý proces, který se v této „hře“ rozvine. V takovém případě pak i naše terapeutické působení může být aktivnější a cílenější. V podstatě ale není nutné do detailu naplánovat činnost dětí v rámci konkrétní terapie. Důraz spočívá na „různorodé nabídce“ činností, ze kterých si dítě obvykle zcela intuitivně vybere tu „svou“. Úkolem terapeuta je poskytnout dítěti naprostý pocit bezpečí, provázet ho a bedlivě sledovat. Posuzování pohybové aktivity pak terapeutovi pomáhá vyhodnotit, jakým způsobem dítě přijímá a zpracovává různé podněty a také jakým způsobem probíhají odpovídající reakce. Podněty vybuzují smysly i rovnovážný systém a tím opětovně nastává rovnováha, jednoduché reflexy ustupují do pozadí a součinnost celé nervové soustavy se zlepšuje a dokonce vybudovává.

Jaké pomůcky využívá senzorická integrační terapie? Máme si představit terapeutickou místnost jako dobře vybavené hřiště?

Tak trochu ano. Senzorická integrační terapie má několik nepostradatelných pomůcek, zároveň však poskytuje i značný prostor pro kreativitu. K základnímu vybavení patří například trampolína, různé balanční podložky, lavičky, velký míč, míč s úchytkami, masážní míčky, závěsná síť, válec na přelézání i koulení se v něm, houpačka, horizontální houpačka, kroužky, velké zrcadlo, chůdy, šikmá plocha, můstek, trojrozměrný řebřík, jednonohá stolička, velké molitanové kostky, korkové podložky, atd. Ano, mnohé z těchto pomůcek skutečně nacházíme i na běžném hřišti, v některých mateřských školách či v různých hracích koutcích. Během psychoterapeutického působení pak pomocí terapeuta nejenže dochází u dětí k dozrávání nervové soustavy, ale mnohdy je dosaženo i vyššího stupně osobnostní zralosti. Přitom to vše se děje v nesmírně přívětivé atmosféře, protože všechny tyto předměty a nástroje vzbuzují přirozenou zvědavost dětí a samozřejmě i chuť si je vyzkoušet. Často jsem si všimla, že dítě, které vkročí do místnosti plné různých „hraček“, instinktivně si vybere právě ten nástroj, který se nakonec ukáže být v jeho terapii velmi důležitý.

Když jsem se snažila najít materiály o Jean Ayresové, objevila jsem větu, kterou kdysi řekla, a to: „Dítě ví někdy mnohem víc o své poruše a o tom, co je nutné dělat, než terapeut.“ Co si o tom myslíš? Máš s tím zkušenosti ze své terapeutické praxe?

Musím říci, že mám úžasné zážitky z terapeutického působení závěsné sítě, kterou nazýváme také jako „plodová“ síť a používáme především v počátcích terapie – samozřejmě, když dítě projeví o ni zájem a vleze si do ní. Právě na začátku terapie dětem nejlépe vyhovuje rytmická a pasivní forma podněcování vestibulárního systému. Síť imituje nitroděložní život a děti v ní zajímají polohu jako v děloze. Dokonce ty, které se narodily koncem pánevním, zajímají polohu obrácenou a vylézají se sítě zadečkem napřed. Jemné pohupování, působení gravitace, samotná poloha v této síťce vyvolávají z podvědomí vzpomínky na období preverbálního vývoje, na okolnosti porodu či nedostatečné vazby. Umožňuje to opětovně prožít rané traumatické zážitky. Děti sedící v síťce je pak často verbalizují nebo později nakreslí, dochází tak k jejich restruktualizaci a harmonizaci, narovná se traumatický vztah rodič-dítě, obnoví pocit bezpečí a sounáležitosti, pradůvěry, uvolní se napětí, vytváří se pozitivní vnímání těla apod. To vše pak přispívá k vyrovnání emočních či adaptačních problémů.

A co se týká zmíněné citace, uvedu jen příklad tříleté holčičky, která se u nás s maminkou ocitla v naší terapeutické místnosti ještě než jsme sepsaly anamnézu. Okamžitě se dožadovala  „plodové“ síťky. Z anamnézy pak vyplynulo, že maminka byla na rizikovém těhotenství a takřka celé těhotenství musela ležet. Děvčátku chybělo nitroděložní pohupování do takové míry, že do naší ambulance se dostala s velmi intenzivním tikem, který jsme pak úspěšně vyléčili.

Děkuji za rozhovor.

Magda Friedrichová

Dr. Jean Ayres (1920 – 1998)

Ergoterapeutka, odbornice zabývající se výzkumem mozku a pedagogickou psychologií, tvůrkyně senzorické integrační terapie. Vzdělání získala a své vědecké práce realizovala na americké univerzitě UCLA (Univerzita Jižní Karolina v Los Angeles). Její rodiče byli pedagogové a v dětství sama trpěla některými symptomy, které později studovala.

Senzorická integrace

Podle definice Jean Ayres je senzorická integrace neurologický proces – schopnost mozku koordinovat dva nebo více smyslových podnětů a sloučit je za účelem jejich uspořádání (organizace) pro další použití. Při optimálním vývoji mozku probíhá senzorická integrace jako neuvědomělý proces již od nitroděložního života a nejintenzivněji probíhá do věku sedmi osmi let. Správná integrace smyslových vjemů má dominantní roli při procesu učení motorických dovedností, všedních denních aktivitách, hře a následně plnění školních úkolů. SI je tedy přístup užívaný především u dětí, které obtížně zpracovávají smyslové stimuly. Vychází z předpokladu, že senzorická integrace se vyvíjí na základě pohybových příležitostí a zkušeností. Pomáhá dítěti organizovat podněty a tím se cítit bezpečně ve svém okolí, adekvátně reagovat na vzniklé situace a efektivně je řešit. SI zasahuje do všech oblastí psychomotorického vývoje dítěte a hraje důležitou úlohu také v oblasti pozornosti a sebekontroly.

Senzorické dysfunkce

Jsou podle dr. Ayres určitým typem „dopravní zácpy“ v mozku. Část senzorických informací „uvízla v zácpě“ a určité části mozku nedostanou senzorické (smyslové) informace, které potřebují ke své práci.