Jak ti jen mám porozumět, miminko?

To je dobrá otázka. Jak rozklíčovat a pochopit, co vlastně znamená mávání ručičkama, mnutí očí či neutišitelný pláč. Pokusme se porozumět fyziognomii našeho děťátka, která nám může mnohé prozradit i o jeho charakteru.

Jasně, bylo by to snadné, kdyby dítě již od začátku bylo trochu samostatné – umělo chodit, ohřálo si skleničku s dětskou výživou nebo se prostě posadilo na nočník, když se mu chce čůrat. Nebo kdyby alespoň umělo říct těch pár základních slůvek jako „nočník“, „plenka“, „hlad“ a podobně.

Ale protože takhle to zkrátka nefunguje, s novorozeným miminkem jsou různá nedorozumění takřka na denním pořádku. Táta totiž neví, že miminko si teď nutně, ale opravdu nutně potřebuje odříhnout a moc ho bolí bříško, prostě na to zapomněl. Ale když si na to jindy vzpomene a s miminkem přes rameno chodí po bytě sem a tam, to by si jen chtělo zdřímnout a proto tak usilovně řve.

Dobrá zpráva je, že miminko to vyjádřit přece jen umí. Ale dělá to způsobem sobě vlastním a máma s tátou mu zpravidla, alespoň zpočátku moc nerozumí. Takže se nám otevírají dvě možnosti: buď se dítě urychleně naučí mluvit, nebo se rodiče urychleně naučí jeho „znakové“ řeči rozumět. Koneckonců mezi výrazové prostředky miminka patří jemná mimika, výrazná gestikulace a zejména schopnost vydávat různé zvuky, které v případě nutnosti dosáhnou hlasitosti sbíječky.

A další dobrou zprávou je, že rodiče mají vrozenou intuici, na kterou se mohou spolehnout. Proto nemusí čekat, že se naučí porozumět svému děťátku až po úmorném dlouhodobém výcviku nebo po kurzu tlumočení z a do miminkovštiny. Opravdu platí, že jejich intuice je spolehlivá, což však neznamená, že by se jim nehodilo pár dobrých rad ohledně významu různých gest a zvukových projevů.