Kdy začít s dětmi číst a jaké knížky? Klidně začněte, když už děťátko sedí. Zpočátku půjde jen o prohlížení leporel či různých „hmatových“ knížek. Čtení rozhodně není “out”, takže si nenechte ujít tuto krásnou formu učení děťátka a tříbení jeho rozumových schopností. Zde je několik důležitých bodů pro orientaci.
Kdy s ním začít?
Nejpozději, když děťátko začne sedět, projeví se obvykle i jeho zájem o knížky. Samozřejmě ale nemusíme čekat tak dlouho. Chuť ke čtení můžeme probouzet daleko dříve, byť první knížky připomínají spíše kousátka, jsou často více vhodné na osahání a pomačkání. Jsou to tzv. knížky hmatové, umožňující dětem na tomto vývojovém stupni setkávání s nepoznanými materiály a tvary, včetně měkkoučkého plyše, kousku zrcadla nebo šustivé fólie.
Kde čtení děti baví nejvíce?
Jistě u mámy nebo u táty na klíně, když navíc dospělí čtení doprovázejí ukazováním obrázků a vlídným povídáním. Jindy první knížky slouží naopak k tomu, aby se děťátko zabavilo na chvíli samo – na dece, v kočárku, v postýlce. Vyplatí se učit dítě odmalička, že knížka je kamarád, vždy trpělivě čekající, až ho malé ručky sevřou a začnou listovat stránkami, byť nejprve plastovými či leporelovými.
Jak mají vypadat „první knížky“?
Především musí být odolné, např. z tvrdého papíru, dřeva nebo plastu. A také dostatečně veliké. Nezapomínáme na estetickou kvalitu. Stačí jednoduché vkusné obrázky, na kterých je to, co dítě snadno pozná – zvířátka, předměty denní potřeby, hračky apod. Mimochodem, zhruba od prvního roku věku jsou děti schopny sledovat v knize i jednoduchý příběh.
Nakolik důvěřovat údajům o určeném věku čtenářů?
Podobné údaje slouží jen pro orientaci. Velmi záleží na tom, jak jsou děti na knížky zvyklé. Pokud rodiče dítěti předčítají a cíleně ho vedou k vztahu ke knihám od útlého dětství, bývá daleko vyspělejší a je schopno záhy „číst“ i knihy pro vyšší věkové kategorie. Kromě toho, batolata nemají ve zvyku něco předstírat. Pokud je pro ně daná knížka příliš obtížná nebo nezajímavá, dají to hned najevo. Obvykle je přitahují hrdinové, které jsou ve stejném věku, nebo ti, kteří jsou známí i odjinud (např. pohádkové postavičky z Večerníčků).
Kupovat vlastní, nebo si půjčovat?
Obojí je na místě. Jistě je pěkné, pokud každému z dětství zbude alespoň několik pěkných knih, které mohou putovat od jedné generace ke druhé. Existují knihy, které nestárnou – viz např. Hrubínova říkadla. Ale nemusíme se bát ani nových dětských knížek. Rozhodně je vhodné si knihy i půjčovat nebo ty své sdílet s jinými (důvěryhodnými) rodinami. Zároveň mohou půjčené knihy sloužit pro testování, které odhalí, co se našemu dítěti líbí a co ho nejvíce zaujme. A pokud vidíme, že je z některé z půjčených knih doslova uneseno, jistě mu ji rádi dopřejeme v jeho vlastním vydání.
Jak si s dětmi číst?
V zásadě platí, že se dospělí přizpůsobují potřebám dětí. Ty nejmenší děti necháme, ať si knihy nejprve řádně ohmatají nebo i okoušou. Až později přijde čas na skutečné prohlížení. Po druhém roce života už může jít o interaktivní zábavu – pozor, nikdy by nemělo jít o jednostranné „přednášení“ ze strany dospělého. Číst si s dětmi znamená vést dialog, jinak bychom rovnou mohli pustit CD nebo kazetu. Hledáme, co se líbí právě našemu potomkovi – kdo z rodičů chce, může napodobovat hlasy zvířátek, předvádět jejich pohyby, uplatnit své herecké dovednosti. Děti to milují a dospělí často také. Protože čtení je zábava, tak proč si ho jako zábavu neužít. Poučení tak často přichází vlastně nepozorovaně.
Zpívánky a rýmovačka, nebo „próza“?
V počáteční fázi seznamování s knížkami a texty je jistě nejvíc na místě to, co dítě zaujme i zvukem a rytmem. Často takto zaujmeme pozornost i dětí, které jinak „neposedí“. Na skutečné předčítání příběhů a hlavně pohádek dojde až později – obvykle po třetím roce věku. A pokračovat v předčítání lze vlastně bez omezení. V některých rodinách, věřte nevěřte, se po večerech předčítá i v čase puberty potomků, a právě tyhle chvíle dokáží rodinu stmelit bez ohledu na různé obtíže dospívání. I tady zkrátka platí, co se v dětství naučí, v mládí jako když najdou.