Cože? Ještě nechodí?

První úsměv, první krůčky, první slůvko – každý vývojový posun dítěte představuje pro rodiče obrovskou radost. Co si však počít v případě, že na sebe tyto „premiéry“ nechají čekat?

 

Každé dítě se vyvíjí svým vlastním tempem a svým osobitým způsobem. Většina rodičů to samozřejmě ví a tohle tvrzení je uklidňuje. Často však pouze teoreticky. Ve skutečnosti se nechají zneklidnit, když například Pavlínka od sousedů přejde za pomoci máminy ruky okolo po svých, zatímco to jejich batole se na nožičky ne a ne postavit, a to ač je o čtyři měsíce starší! Stejně tak Martin od sestřenice, ten dokonce už běhá sám, a to se narodil předčasně a dlouho byl churavý…

Když naše dítě dosud neumí nebo nedělá něco, co jiné děti jeho věku zjevně umějí a dělají, připadáme si jako rodiče nejistí, ba zranění a možná dokonce bojujeme i s pocity viny.  Neudělali jsme něco špatně? Dostalo snad naše dítě od nás málo podpory?

Zvláště matky v podobných případech nemají klidu a stále přemýšlejí, kde je problém. Nechtějí být sice „hysterické“ ani si dělat přehnané starosti. Ale přesto se nemohou zbavit určitých obav, zda něco nepřehlédly. Nemá snad jejich dítě vývojovou vadu? Dosud nepoznanou nemoc?

Vybrali jsme pro náš článek čtyři konkrétní děti, z nichž každé má nějaký „problém“ související s jejich vývojem. Dozvíte se také názor odborníka, dr. Karla Kuglera, lékaře pro dětskou a dorostovou medicínu z Mnichova, jehož specializací je neuropediatrie a vývojová neurologie.

MOTORICKÝ VÝVOJ

Jonáš, 16 měsíců – stále na čtyřech

Jonáš umí skutečně bleskurychle lézt po čtyřech. Ve skupině dětí, do níž pravidelně s maminkou chodí za společným hraním s vrstevníky, tím ovšem nikoho neohromí. Je totiž jediným dítětem, které dosud nechodí. Ostatní dávno běhají po svých. Maminky těchto dětí jsou taktní a Jonášův způsob pohybu nekomentují. Jeho maminka má však přesto špatný pocit a vyhýbavá reakce ostatních matek ji jen ještě více znejišťuje. Bylo by jí příjemnější, kdyby se o problému otevřeně mluvilo. Takto jí přijde, že se ostatní matky chovají, jako by její syn byl snad postižený.

„To je přece nesmysl,“ nesouhlasí s ní ani tchýně. „Vždyť Jonášův otec také začal chodit až velmi pozdě, už si raději ani nepamatuji, kdy. Máme to zkrátka v rodině.“

Tohle jediné maminku uklidňuje, ovšem vždy jen na krátko. Její vlastní matka dává totiž najevo své rozladění z toho, že její jediný vnuk je „opožděný“. Dokonce mu proto chce koupit chodítko.

Názor lékaře:

Pro rodiče ročních až dvouletých dětí snad neexistuje žádné žhavější téma než právě toto. „Proč moje dítě dosud nechodí?“ – to je nejčastější otázka, s níž se v této věkové skupině pediatři setkávají. Dle srovnávacích vývojových tabulek je sice v normě, ať dítě začne chodit v desátém nebo v šestnáctém měsíci, zároveň ale existují děti, které začnou už v osmém nebo si naopak dají načas třeba až do dvacátého měsíce. Genetické dispozice jsou v této věci často určující. A protože i Jonášův otec zjevně se samostatnou chůzí jako batole nespěchal, je víc než pravděpodobné, že tento „sklon“ jeho syn prostě jen zdědil.

Pokud by se ovšem chlapec na nohy nepostavil ani v příštích týdnech, bylo by nutné, aby ho prohlédl pediatr a případně jej pak poslal i k vývojovému neurologovi. Pokud by se ukázalo, že má dítě nedostatečně vyvinuté svaly nebo nějaký druh omezení či ochrnutí – mohlo by jít například o lehkou cerebrální parézu – doporučili by lékaři zřejmě nápravná cvičení.

Jinak je dobře, že návrh babičky koupit Jonášovi chodítko jeho maminka razantně odmítla. Podobné pomůcky totiž rozvoji chůze paradoxně brání. Sice dítě drží ve vzpřímené poloze, ale nevedou ho k vlastnímu pohybu. Kromě toho jsou i nebezpečné – mnoho dětí už zažilo ošklivé úrazy např. na schodištích nebo na prahu mezi dveřmi, pokud tu zůstaly uvězněny.

 

ROZUMOVÝ VÝVOJ

Petr, 20 měsíců – ještě nedokáže postavit věž z kostek

Podle příruček by dítě, kterému je rok a půl, mělo být schopno postavit na sebe dvě až čtyři kostky. Petr je starší, a přesto se mu tohle nedaří. „Kostičky není schopen na sebe naskládat a ani minivěž se mu neudrží. Ostatní děti jeho věku přitom už staví málem mrakodrapy,“ vzdychají jeho rodiče.

Názor lékaře:

Je škoda, pokud se rodiče dětí jako je Petr soustředí nejvíce na to, co dítěti nejde. Mnohem lepší je zaměřit se naopak na to, v čem je dítě šikovné. Není zrovna dítětem s hvězdnými sklony k architektuře, ale možná umí pěkně kreslit nebo skládat puzzle. U kognitivního vývoje (vývoje poznávacích procesů) takto malých dětí nestačí hodnotit jen konkrétní výkony, a tedy co už dítě umí, ale také to, jak se snaží něco se naučit. V Petrově případě nejde ani tak o to, jak vysokou věž postaví, nýbrž o to, zda u hry dokáže chvíli zůstat, zda si s kostkami vůbec umí hrát a rovnat je, ať už do vodorovné nebo svislé řady, nebo zda umí poznat, že malá patří na velkou.

Starosti bych si začal dělat ve chvíli, kdy by chlapec o hru zjevně nejevil zájem, kdyby nedával najevo zvědavost, jak se ten který problém dá vyřešit. resp. kdyby vše vzdával při prvním neúspěchu. V takovém případě by mohlo jít o opožděný vývoj a lékař by zřejmě doporučil nápravu, např. v podobě ergoterapie (terapie prostřednictvím smysluplného zaměstnávání, která podporuje využívání omezených schopností jedince při respektování jeho osobnosti a možností – pozn. red.).

Důležitá je ještě jedna věc: ke zdárnému vývoji poznávacích procesů děti potřebují přiměřenou podporu, což také znamená, aby dostávaly možnost hrát si samostatně, zkoumat a experimentovat. Rodiče v takovém případě by do jejich hry neměli předčasně zasahovat ani být příliš netrpěliví.

 

ŘEČOVÝ VÝVOJ

Terezka, 30 měsíců – její slovní zásoba je velmi omezená

Terezka má na svůj věk velmi úsporný slovník. Její rodiče zkusili sepsat výrazy, kterých je schopna při svém dorozumívání užívat, a nedali jich dohromady ani čtyřicet. Jako minimum pro tento věk přitom příručky udávají alespoň padesát aktivních slov, resp. také už jejich spojování do prvních kratičkých vět.

Její rodiče si začínají dělat starosti – zanedbali snad něco? Mluví jejich dcerka tak málo, protože se málo stýká s jinými dětmi? Ale vždyť matka na ni celý den hovoří, listuje si s ní v obrázkových knihách, vše jí vysvětluje, hraje s ní pexeso.

Pediatr doporučil vyšetření na oddělení foniatrie, pedaudiologie a klinické logopedie, to aby byly vyloučeny poruchy sluchu. Výsledek? Terezka slyší sice výborně, ale trpí vzácnou poruchou zvanou auditivní porucha vnímání, která působí, že dítě sice slyší, co se mu říká, ale v mozku není schopno význam slov zpracovat a řádně pochopit.

Názor lékaře:

Většina dětí v tomto věku, které mají s mluvením potíže, jsou tzv. opoždění řečníci. Často se ukáže, že podobně na tom s jazykovým vývojem byli kdysi i jejich rodiče nebo jeden z nich. Asi polovina těchto dětí se rozmluví nejpozději okolo třetích narozenin. Druhá polovina pak mívá nějakou řečovou poruchu, s níž je třeba začít pracovat – nejčastěji s pomocí logopeda.

Terezka je tedy se svým specifickým problémem výjimka a je velmi dobře, že její pediatr doporučil vyšetření u pedaudologa. Protože jen ten, kdo nejenže správně slyší, ale také slyšenému správně rozumí, může řeč skutečně ovládnout.

Kde má Terezčina porucha svůj původ, lékaři dodnes přesně nevědí. Naštěstí existují možnosti, jak řečové vnímání rozvíjet. Logopedové těmto dětem například pomáhají přiřazovat slůvka k určitým zvukům, předmětům či obrázkům. Je také velmi důležité tyto děti naučit, že se mají hodně ptát a pokud něčemu nerozumějí, nesmějí to přecházet mlčením. Zhruba třetina dětí s auditivní poruchou vnímání chodí nakonec do speciálních škol, u dvou třetin se ale problém postupně podaří napravit.

 

SOCIÁLNÍ VÝVOJ

Anna, dva a půl měsíce – dosud se neusmála

Rodiče se prvního úsměvu své dcerušky nemohou dočkat. Už nejméně před měsícem začali okolo chodit s fotoaparátem a čekají, až usměvavou tvář miminka budou moci rozeslat přátelům. Jenže Anička se usmát jaksi nehodlá. Nepomáhají ani žádné triky a snahy, které před časem bez potíží zabíraly na jejího brášku. Ten se v tomto věku už dokázal smíchem až zalykat – reagoval, ať už šlo o vyplazování jazyka, tření nosu o nos nebo hry s prstíky.

Znepokojení rodiče zadali do googlu heslo „když se dítě nesměje“ a znepokojili se ještě více. Ocitli se mezi jiným na stránkách popisujících dětský autismus.

Názor lékaře:

Pokud se dítě v čase k tomu určeném nezačne smát, je to pro rodiče velmi frustrující. A to o to víc, mají-li zkušenost s předchozím miminkem, takže vědí, jak zdravý vývoj v této oblasti vypadá. Ale jako s každou stránkou průměrného posuzování růstu a vývoje dítěte, i tady platí, že existují výjimky potvrzující pravidlo, a tedy i děti, které s prvním úsměvem nespěchají. Je velmi důležité, aby rodiče nepřestali být aktivní a dítě se snažili k úsměvu přivést.

Co se obav z autismu týká, osobně rodičům vždy doporučuji, aby ke googlu neusedali předčasně. Jinak se vystaví mnoha hororovým scénářům, které je ve vztahu k jejich dítěti obvykle jen znepokojí nebo dokonce zabrzdí. Je sice pravda, že jedním z rysů autismu je i to, že se tyto děti začnou smát pozdě nebo dokonce vůbec ne, ale rozhodně nejde o tento jediný symptom. Autistické děti obvykle téměř nemění výraz obličeje a mají celkově velký problém s komunikací a navazováním kontaktu. Také málo žvatlají a nerady se chovají či s někým dotýkají. Pokud tyhle ostatní projevy rodiče nepozorují, není zatím žádný důvod k obavám.