Miminka v paralelním světe

Haló, rodiče, kde jste? Ve virtuálním světě přece! Ale tam miminka nemůžou, nechte tedy mobilní telefony a tablety občas vypnuté. Zdá se vám to staromódní? Ale je to opravdu důležité pro vývoj dítěte.

Ta maličká je obdivuhodně trpělivá. V kočárku vesele kope nožičkama, mává ručkama, dumlá si paleček. Když kolem projde velikánský hafan, řekne mu z očí do očí potichoučku: „Haf-haf.“ A napodobí pouličního klavíristu: „Lálálalálalá“.

A přitom nespouští pohled ani z mámy – jednou se na mě přece musí podívat! Ale ne. Protože její oči visí na takové malé krabičce, o které holčička ví jen tolik, že ji nesmí strkat do pusy. Trpělivost malé slečny vydrží tak na půlku délky pěší zóny, pak se však vyčerpá a spustí se rozhořčený řev, který matku překvapí a udiví: „Copak se zas děje, broučku?“

Zase? Tomu dítku je tak odhadem jeden a půl roku. A právě teď bylo víc jak čtvrt hodiny vyloučeno z vesmíru své matky. A to zrovna v okamžiku, kdy jedou po pěší zóně, kde se toho tolik děje, kde je tolik nových podnětů, které by holčička ráda s maminkou sdílela. Každých pár metrů je tu přece něco nového v jejím malém světě, co by jí máma měla vysvětlit.

Když pozorujeme tento střet mezi matkou a dítětem, mezi nimiž stojí smartphone nebo tablet jako velká čínská zeď, na chvíli zatoužíme po méně technizovaném světě. Bylo to však dříve lepší? Ne bezpodmínečně. Děti ale neměly v technických vynálezech takovou konkurenci, protože jednoduše ještě neexistovaly. Tehdy jsme dítě občas posadili na deku s rohlíkem v ruce, abychom měli chvilku vyřídit si telefon. Dnešní generace rodičů bez přestání komunikuje, je na sociálních sítích a neustále online. Stalo se to nedílnou součástí našich životů a nejde to jen tak najednou utnout jen proto, že se člověk stane otcem nebo matkou.

Ale to ještě neznamená, že je to úplně v pořádku. Můžeme o tom samozřejmě polemizovat, že? Naše tvrzení dokládají i zahraniční zkušenosti. Vězte, že prvními a nejdůležitějšími nepřáteli techniky jsou přitom – právě děti! V jedné zveřejněné studii, realizované výzkumným ústavem Yougov v Norsku a Švédsku, kde respondenty byly děti spíše z měst menší a střední velikosti, se až 30 % z nich vyjádřilo, že postrádají větší pozornost svých rodičů. Přitom ti malí, kteří tvořili výzkumný vzorek, nemluvili o čase, který rodiče tráví v práci. Dotázaným dětem ve věku mezi pěti až osmi lety více vadilo, že v době společně stráveného času se rodiče uzavírají před nimi do virtuálního světa přes nejrůznější internetová připojení. Z yougovského dotazníku je zřetelně slyšet dětské SOS: „Haló, rodiče, kde jste? Ohlaste se!“

Copak chybí dítěti, jehož protějšek je často na síti?

Aby se dítě správně vyvíjelo, potřebuje rodiče. Potřebuje jejich podněty, nutně potřebuje odpovědi na své otázky (i když je například prozatím klade beze slov), potřebuje neustále důkazy lásky i nekončící dialogy, které jsou tak důležité pro rozvoj řeči. Právě pro podněcování řečových dovedností je důležité, aby rodiče se svými miminky, batolaty a vůbec se všemi generacemi dětí neustále mluvili. Rodiče samozřejmě nemusí s dítětem mluvit celý den, přemíra je stejně škodlivá jako nedostatek komunikace. Vědci z univerzity z Yale například zjistili, že dítě, které je neúnosně stimulováno, si vysloveně vytváří obranu proti přemíře podnětů – zablokuje svůj učební potenciál, dělá, jak se říká, že je hloupé.

Ale jak poznáme, kolik komunikace je ještě v pořádku a kolik je už moc? Kdy se mozek začne z přetížení blokovat? V případě, že přijde mohutný tok informací, které dítě nedokáže zpracovat. Když má k dispozici příliš málo odpočinkových fází, během kterých prostě nemusí nic – nemusí se učit, chápat nebo prožívat. Občas se dítě chce prostě s rodiči jen tak pomazlit či schoulit se bezpečně v náruči a vnímat jen ten příjemný pocit. Je to takový mozkový wellness pro nervové dráhy někoho, kdo prochází rekordním růstem a vývinem.

V tomto okamžiku vstupuje do hry opět elektronická konkurence. Každý dospělý, do jehož života tyto přístroje digitální komunikace neodmyslitelně patří, se totiž musí zatraceně namáhat, aby ignoroval vlezlý tón zvonícího mobilu jen proto, že má mazlící hodinku se svým děťátkem. Ale kdo to dokáže, ten udělá skvělou věc: dá svému dítěti pocit jistoty, že je pro něj to nejdůležitější na světě.

A teď další důležitá otázka: Nejsou to všechno jen hezká slova, která podporují rozmazlování? Nestanou se pak z našich dětí rozmazlené princezničky a princátka, kteří dospělým skáčou do řeči a stále musí být středem pozornosti? My tady ale hovoříme o malých jedenapůlročních „jezdkyních“ ve sporťáku či o dvouletých, kteří potřebují plnou pozornost a potřebují třeba pofoukat jejich takřka neviditelné zranění na kolínku. Potřebují vaši pozornost, říkají si o ni a mají na to nárok. Později, až budou větší – předškoláci, tří, čtyř a pětiletí, pak mohou chvilku počkat, než táta zkontroluje poštu nebo máma domluví s kamarádkou. Už se totiž mezitím naučili, že se neztratíme, když je na chvilku necháme samotné. A také už v tom čase budou vědět, že se mohou na tátu a mámu stoprocentně spolehnout.

Takže raději občas telefon vypněte, abyste se se svým malým potomkem mohli v klidu pobavit, pozorovat motýla v parku, sledovat bagr při práci na staveništi nebo koukat na brouka, který vylezl ze salátu a putuje po dřezu. Nemusíte pětkrát denně posílat do éteru jeho fotky, raději sdílejte s ním skutečnou realitu bez pixelů. Kdo tohle zvládne, nebude mít možná nejvíc fanoušků na Instagramu, ale zato dítě, které dostalo do vínku ty nejlepší podmínky pro svůj vývoj.