Tresty jsou pro poražené

Rodiče trestají děti většinou, když si nevědí rady. Chytrá výchova vypadá jinak!

Tenhle vtip není nový, ale sedí: Učitel nechce, aby mu Honza tykal. Dá mu za úkol napsat desetkrát do sešitu: „Nemám panu učiteli tykat!“ Příštího dne předkládá žák svůj trest ke kontrole. Napsal větu dokonce dvacetkrát. „Ty ses ale snažil,“ chválí učitel. „Ano,“ září Honza, „protože jsem ti chtěl udělat radost!“

Tresty jsou choulostivý výchovný nástroj. Často je dítě vůbec nepochopí, a proto se z nich ani nepoučí. To je ta neškodnější varianta. Jiná je, že se dítě trestů bojí a podle toho jedná. To však je ta mnohem horší možnost.

Většina rodičovských trestů je bohužel pouhým trapným výstupem, který má jen zřídkakdy výchovný efekt.

Příklad: Dva hádající se synkové na zadním sedadle automobilu se rvou o plastový bagr. Za volantem sedí vynervovaná maminka, která s křikem hrozí nejpřísnějším potrestáním: „Pokud okamžitě nepřestanete, zastavím a pojedu dál bez vás!“ Krátká přestávka. Pak se ohlásí šestiletý syn: „Policie nedovolí, aby byly na dálnici děti!“ Čtyřletý synek se dál rve o bagr. V zápětí na to si uvědomuji: „Jak jen můžu říci něco tak pitomého?!“ Chlapcům zdrceně vysvětluji: „To byla jen taková hloupá řeč, protože jsem se rozčílila. Nikdy bych vás nevyhodila ven z auta.“ „To vím taky,“ říká ten čtyřletý.

Když rodič právě nemá po ruce lepší řešení, uděluje tresty. To samotné mluví proti tomu. Pokud někdo neví jak dál, cítí se bezmocný a přetížený, určitě nedokáže rozhodovat rozumně. Reaguje přemrštěně, bez rozmyslu a nesprávně.

Dobře, člověk by si tedy mohl říci: abych se tomu vyhnul, připravím si stálý repertoár trestních opatření. Takový katalog pokut: Tahat sestřičku za vlasy stojí zákusek, házení kostek pohádku na dobrou noc. Bohužel mají děti v těch nejnevhodnějších okamžicích ty nejpozoruhodnější nápady. Sestavit dopředu katalog všech trestů, na to fantazie dospělého určitě nebude stačit.

Proti automatickému trestání mluví mimochodem také to, že se tresty nic nenapraví. Možná, že se jejich pomocí stopne nežádoucí chování pro daný okamžik. Zdánlivý klid ale klame. Je totiž nutné položit si otázku: Pročpak to dítě dělá? Copak nemůže svoji žárlivost na sestřičku vyjádřit jinak? Hází kostkami, protože je přetažené? Musí provokovat, aby bylo vidět?

Rozpoznání příčin nesprávného chování pomůže rodičům (i dětem) dostat se o krok dál snáze nežli ukládání tzv. výchovných trestů, které potomek přetrpí jako třeba bouřku.

Existují dva základní způsoby pohledu na děti. Ten první vychází z toho, že se děti chtějí svým rodičům líbit a chtějí si zajistit jejich lásku. Chtějí zapadnout do světa dospělých a rády se od nich učí. Ten druhý pokládá dítě za někoho, kdo musí být s velkou námahou adaptován, je někdo, kdo spolupracuje jen pod tlakem. Pak tedy může být už dvouleté dítě považováno za rádoby tyrana, kterého je třeba krotit.

Děti jsou hlasité, jsou neustále v pohybu, dělají rošťárny a mají vlastní vůli. Jsou slyšet, vidět a někdy dokáží člověku pořádně zabrnkat na nervy.

Jednou z možností, jak je zastavit, je „postavit je mimo hru“. Existují odborníci, kteří považují vykázání dětí na židličku v ústraní, na schodiště nebo do jejich pokoje za dobrou výchovnou metodu. Je ale skutečně dobrá?

Je možné, že lze i touto metodou dosáhnout cíle. Ale proč? Že by dítě během vyloučení dospělo k názoru, že maminka má pravdu a že není správné plácat lžící do rajčatové omáčky? Anebo dítě nakonec spořádaně sní svoji porci jen proto, že má strach z opakovaného vyloučení? Z toho, že s ním maminka nebude chtít mít nic společného, i kdyby to mělo být jen na pět minut?

A myslíte si, že čtyřletá slečna, která má ve svém pokojíku přemýšlet o tom, jestli smí štípat svého malinkého bratříčka, tímto způsobem svoji žárlivost překoná? Dosáhne se pravděpodobně jen toho, že ho bude štípat, když se nikdo nedívá.

Ale ještě zpět k rajčatové omáčce. Může to být i příklad, jak lze postupovat i bez trestů: Ten, kdo se nimrá v talíři, dostane první napomenutí: „To ale vypadá odporně, dítě, takhle mi jídlo nechutná.“ Žádná reakce? Pak tedy následuje jasné oznámení, nejlépe, pokud se dítěte zároveň dotkneme nebo se mu alespoň podíváme zpříma do očí: „Chtěla bych, abys přestal pleskat do té omáčky!“

Je důležité srozumitelně říci, co chceme. Teprve v devíti, deseti letech děti porozumějí rétorické otázce: „Můžeš s tím přestat?“ Mladší děti si myslí, že mohou odpovědět „ne“. Dítě nepřestává pleskat do talíře? Pak je talíř sklizen ze stolu. Bez hubování a s jednoduchým zdůvodněním: „Když je pryč, nemusíš už do něj plácat.“

Děti se učí z následků svého chování. Logické důsledky jim účinně ukazují nutné hranice. Pokud zapne tajně televizi, vynechá se příští vysílání pro děti. Ten, kdo se na hřišti pořád strká, půjde s tatínkem domů.

Ve všedním dni ale logické důsledky nevyplývají hned tak jasně, jak by se teoreticky předpokládalo. Co dělat, pokud dítě nepleská jen do rajčatové omáčky, ale bije bratra? Odstranění z dosahu pak nepomáhá.

Pro tyto případy máme jeden rodinný rituál, „krátkou přestávku“. Je okoukán od jedné rodiny ze sousedství, kde mají čtyři nápadité, živé děti. Jejich rodiče se vždy, když zavládla vřava, dožadovali zvláštní pauzy pro dítě a rodiče – vzali „pachatele“ za ruku a odvedli ho někam, kde s ním maminka nebo tatínek byli sami – do chodby, na terasu. Už cestou tam nastávalo uklidnění. Děti byly v rozhovoru mezi čtyřma očima mnohem přístupnější vysvětlením, zákazům a poučením nežli před celým mužstvem.

Hloupé chování je pro dítě napínavé. Diváci otevírají oči dokořán, maminka lapá po dechu, malí kamarádi brečí – prostě se doma něco děje!

V okamžiku, kdy vyhlásí „krátkou pauzu“, získávají rodiče nad situací opět vládu. V tichém koutku mohou děti rodičům naslouchat, aniž by z boje o moc vycházely jako poražené. To dokážou ocenit. „Před lidma se nekřičí,“ vysvětlovalo jedno z dětí od sousedů na hřišti jednomu tatínkovi, který razantně umravňoval svého tříletého synka, když házel pískem. Dobrý tip.