Co přispěje ke spokojenosti miminka?

I když ještě neumějí mluvit, miminka nám sdělují velmi mnoho o svých pocitech a potřebách. Jde jen o to, abychom nastražili správné anténky a pokusili se mimoslovní řeči nejmenších porozumět. Rozhodně to stojí za snahu – empatičtí rodiče bývají odměněni šťastnými, vyrovnanými a vnímavými potomky.

5 typických situací ze všedního soužití s miminkem – a k jakým nejčastějším nedorozuměním při nich dochází:

Děťátko, co po mně žalostně chceš? Snad každá matka a každý otec zná chvíle naprosté bezradnosti. Chovají v náručí čerstvě přebalené a právě nasycené miminko, jenže ono křičí a není k utišení. Nebo větší dítě při krmení věnuje veškerou svou pozornost lžíci, ale o pokrm se ani v nejmenším nezajímá. Rodič si zoufá, neví si s tím rady.
Nezoufejte, lze s tím něco dělat. Rodičovskou intuici a empatii je možné probouzet a pěstovat. Můžeme se učit lépe číst signály, které k nám naše děti vysílají, resp. nabídnout malému tvorečkovi pomoc, když si sám se sebou neví rady. Ať už jde o chvíle fyzického nepohodlí, nudy, strachu, hladu, nebo i přehnané zvědavosti či radosti, citliví rodiče najdou způsob, jak miminku odlehčit. Posiluje to nejen vztah rodiče a dítěte, ale také ten, který mají mezi sebou dospělí, o dítě dohromady pečující.

Proč příliš mnoho pozornosti malé děti přetěžuje

Příklad: Otec Pavel je tzv. na nervy. Už pět minut drží svou třítýdenní dceru v náručí a vypráví jí, jaký měl den. Dítě však vzápětí odvrací hlavu, otec je z toho v rozpacích – nemá ho snad dítě rádo?
Hledisko vývojové psychologie: Většina rodičů dnes již ví, že už novorozenci umějí v bdělých chvílích spolupracovat a zajímat se o dění kolem sebe. Jenže rodiče chvíle bdělosti miminka přeceňují nebo se dokonce domnívají, že už malým miminkům musí chystat kdovíjak zábavný program, což není na místě.
Přitom je to docela jednoduché: Novorozenci jsou fascinováni obličeji svých blízkých lidí, důvěrně známými hlasy a také pachy. Svůj zájem a pozornost však udrží jen velmi krátkou dobu. Pokud miminko odvrací hlavu a vypadá nezúčastněně, znamená to jediné: Je přetíženo. Svým vzezřením sděluje: Bylo to sice fajn a vzrušující, teď ale potřebuji pauzu.

Proč výměna plenek znamená víc než jen hygienu

Příklad: Maminka je hrdá na svého tříměsíčního synka. Jak krásně už chlapec umí kopat nožkama! Jen při přebalování má s chlapcovou pohyblivostí potíž – když ji kopne do břicha, pořádně to zabolí, kromě toho se přebalování často mění v doslovný souboj.
Podle odborníků: Pro miminka je přebalování víc než jen hygiena. Děti dávají jednoznačné signály, že od rodičů během přebalování očekávají více – sdílení a komunikaci. Proto jsou tak šťastné, když se nad ně máma či táta nakloní – zuřivě kopou nožkama, smějí se a své úžasné pocity dávají hojně najevo. V těchto chvílích bývají miminka velmi vnímavá, napodobují obličeje či hlásky, které rodiče předvádějí. Starší děti zase rády opakují, co jim rodiče předříkávají, proto se tu například hodí nacvičovat názvy částí těla. A mimochodem mnoho odborníků na vývojovou psychologii se domnívá, že umisťování pohyblivých hraček nad pultík je zcela zbytečné, jen odvádějí dětskou pozornost nežádoucím směrem. Komunikace s rodičem je při přebalování mnohem důležitější.
Jenomže co když rodiče spěchají? Co když zrovna nemají náladu na hraní, protože přebalování z nějakého důvodu musí proběhnout rychle? I to je pro dítě důležitá příležitost něčemu se naučit. Sice je ze spěchu nejprve frustrované, ale zároveň vnímá pro život nesmírně důležité poselství: ve hře jsou i zájmy a potřeby jiných lidských bytostí!

Proč dospělí tak přeceňují význam hraček?

Příklad: Maminka v obýváku skládá ložní prádlo a nervuje ji, když osmiměsíční synek nejeví nejmenší zájem o gumovou kačenku na své dece, nýbrž spontánně vztahuje ruce po mámě a zjevně ho více zajímají polštáře a cejchy. Čím ho tak obyčejné věci tak přitahují?
Odborníci radí: To, co děti nejvíc potřebují k svému hraní, nepředstavují průmyslově vyrobené hračky. Mnohem důležitější je pro ně zážitek a možnost samostatně objevovat svět, resp. podílet se nějak na světě, v němž žijí dospělí. Proto také předměty všedního dne, jako například kuchyňská skříňka, dětskou pozornost přitahují více než krabice plná těch nejbáječnějších hraček. A když maminka skládá prostěradlo, je to zaručeně nesrovnatelně zajímavější než nějaká nehybná kačenka.
Nejde ale o to nechat práci ležet a přizpůsobovat se dítěti, nýbrž o to, vtáhnout ho do děje, dovolit mu nějak podílet se. Dát mu například možnost hrát si s utěrkami v šuplíku. Čímž není řečeno, že by „umělé“ hračky nebyly vítány, ale kdo dítě zahrne hračkami, okrádá ho o důležité zkušenosti z objevování běžného životního prostoru a také mu dává jen mizivou možnost, aby si při hře vystačilo samo, aby se umělo samostatně zabavit.
Nakonec to maminka vyřešila správně: položila do blízkosti dítěte klubíčko příze, takže se chlapeček musel vynasnažit, aby se ho pod dohledem radostně zmocnil. Úspěch!

Proč se děti často tak nechápavě staví k lžíci plné kaše?

Příklad: S kojením nikdy nebyly problémy, a tak se krmení malé holčičky zdálo být hračkou. Od té doby ale, co začala dostávat příkrmy, je všechno jinak. Kuchyňský stůl se stal bojištěm. Holčička před lžičkou odvrací hlavu a zeleninové pyré vyplivuje, a to bez ohledu na to, zda ho maminka s pečlivostí sama připravila z té nejvybranější zeleniny, nebo jde jen o sklínku hotové kaše z obchodu.
Vývojoví psychologové to vysvětlují takto: Děti mohou mít nejrůznější důvody pro to, že příkrmy odmítají. Ve většině případů vůbec nejde o to, jak kaše chutná. Buď děti na krmení ještě nestačí vyspělostí své motoriky, nebo nechápou, co od nich rodiče vlastně chtějí – zvláště pokud krmení probíhá jaksi izolovaně a rodiče sami u stolu nesedí a vlastním příkladem neukazují, co má dítě dělat.
Často se prostě stává, že rodiče mají nereálná očekávání a myslí si, že děťátko bude otvírat ústa jako v televizní reklamě. Pomůže, když budeme dítě pozorně sledovat a všímat si, zda vůbec ví, co po něm chceme, zda umí už držet lžíci samo, zda je zrovna v dobré a vnímavé náladě, nebo je unavené a nespolupracující. Maximálně se snažíme dítě motivovat, proto ať má i svou lžíci v ruce. No, a pokud to opravdu nejde, tak prostě netlačíme na pilu, vrátíme se ještě ke kojení a za týden, dva to s příkrmem zkusíme znovu.

Proč jde v případě problémů s dětským spaním častěji o rodiče

Příklad: Mezi manželi to neklape. Jde o ložnici. Maminka si chce brát čtyřměsíční dcerku do manželské postele, protože to usnadňuje kojení. Tatínkovi se to ale nelíbí a cítí se být doslova zahnán do kouta.
Odborníci radí: Když otcové jsou toho názoru, že dítě narušuje rodinné spánkové zvyklosti a vymlouvají se na to, že se nevyspí do práce, často jde jen o žárlivost a pozornost, kterou jejich žena věnuje miminku. Ženy by ale tuto nespokojenost partnera neměly nechat bez povšimnutí. Je třeba mluvit a hledat nové možnosti pro manželskou blízkost i sex. Ty se přece nemusí vztahovat jen k ložnici. A co se dítěte týká, stačí pozorovat, kde dobře spí a také sledovat vlastní pocity. Je nám příjemné společné spaní? Praktikujme ho. Má s ním někdo problém? Hledejme jiné možnosti.
Rodiče často zkoušejí všechno možné, a přitom by stačilo jen si více všímat potřeb dítěte i svých a v souladu s nimi vytvořit vyhovující uspávací a spací rituály.