Pochválit není snadné…

Spíše vyčítáte a hubujete, než chválíte? Anebo padáte do druhého extrému a své dítě na každém kroku a za každou maličkost vyzvedáte do nebes. Tak či onak, připusťme, správně pochválit je umění. A to i ve světě dospělých…

Ne každý toto každodenní umění ovládá, ale na nic není nikdy pozdě. Následující řádky jsou určeny především rodičům, kteří mají snahu správným směrem a do zdravé míry povzbudit u svého dítěte sebevědomí a hrdost, a nakonec i s tím související samostatnost. Opíráme se o zkušenosti německého diplomovaného psychologa Hanse Berwangera, autora mnoha publikací známých i v ČR.

Slova, slova, slova…

– Pochvalte své dítě, jestliže něco udělá dobrovolně, například když pomůže s prostřením stolu.
– Oceňte je však také tehdy, když něco udělá, ale s protestem. Chtělo by si nadále hrát ve svém pokoji, ale přesto pak s vámi jde na nákup.
– Pochvalte dítě i v procesu samotné činnosti, když se učí něčemu novému, anebo ještě ta která činnost není plně hotová. Například při úklidu: „Skvělé, už jsi uklidil/a kostky, tak teď jsou na řadě knížky“, apod.
– S chválou malinko šetřete, nechvalte příliš horlivě. Kdo je totiž za každou maličkost vynesen do nebes, příště se už s největší pravděpodobností nebude tak snažit. To však zároveň znamená i to, že nebude přítomen ani dobrý pocit z dobře vykonané práce. Pokud namaluje pětileté dítě chobotnici, nepotřebuje za to pochvalu, ale přidanou hodnotu. Nejlépe motivaci: „Mysli na to, že chobotnice má také břicho“ (anebo něco podobného, s čím se kresba ještě trochu doladí a pozvedne).
S přílišnou pochvalou souvisí i to, že případnou teatrální a přehnanou chválu dítě prokoukne, neboť má velmi dobrý instinkt pro pravdivost a autentičnost. Tak se chvála samozřejmě mine účinku.
– Chvalte proto přiměřeně, krátkými slovy či větami: „Fajn, že ses oblékl.“ „Dobře, že sis vyčistil zuby.“ Pokud se dítě obzvláště snažilo, smí být pochvala nadšená a podrobná: „No ten obrázek je opravdu moc pěkný, tyhle syté barvy květin se mi opravdu líbí.“
– Obměňujte slovník a nechvalte stále stejnými formulacemi. Jinak se opotřebují. A odpusťte si výhrady typu „Proč to nemohlo být hned od začátku?“ nebo „To ti to trvalo“…
– Buďte však také opatrní s větami typu „Ty jsi nejlepší!“ nebo „Ty jsi nejšikovnější!“ Tyto formulace děti přetěžují a staví je pod přílišný tlak do budoucna. Navíc být vždy tím nejlepším přináší často osamělost.

Mimika, gesta, řeč těla
Jestliže chcete něco pozitivně zdůraznit, obraťte se na své dítě, podívejte se na ně nebo je pohlaďte. Zářivý úsměv, šibalské zamrkání, láskyplné šťouchnutí, palec nahoru či „high five“ – tato neverbální poselství jsou obzvláště důležitá. Dítětem jsou přijímána jinak než slova, vyplavují se endorfiny (hormony štěstí) podobně, jako u nějakého dobrého sportovního výkonu. Současně znamenají i další motivaci.

Ta sladká odměna
„Jestliže sníš trochu zeleniny, dostaneš po obědě zmrzlinu.“ „Nejdříve musíme nakoupit, pak půjdeme na hřiště.“ Tato forma odměny funguje jen tehdy, když odměna následuje okamžitě. Jestliže ji odsuneme, malé děti v tom neuvidí žádnou souvislost.
Věcné dárky jako odměna nejsou dobrým nápadem až do předškolního věku. Předtím totiž podněcují především jen další požadavky.