Donedávna panovala obecně rozšířená představa, že zatímco ženám tikají biologické hodiny rychle a odhadnutelně, a tak není radno mateřství příliš odkládat, muži prý takový problém řešit nemusí. Jejich plodnost trvá do pozdního věku, o čem svědčí relativně četné případy otcovství po padesátce, šedesátce, ba i sedmdesátce a výjimečně i později. Je tomu ale skutečně tak?
Mnoho výzkumů z posledních let uvedenou skutečnost vyvrací, a to z mnoha různých úhlů pohledu. Do popředí vstupují nové poznatky, které vedou k tvrzení, že pokročilý věk otců může způsobovat stejné či dokonce ještě větší zdravotní problémy než pokročilý věk matek.
Starší těhotné ženy (po čtyřicátém roce věku) slýchají od lékařů především časté varování, že jejich dítě je potenciálně více ohroženo různými genetickými mutacemi, zvláště rizikem Downova syndromu. Pokročilý věk otců má ale dle výzkumů zřejmě na svědomí poruch ještě více.
Věda přináší stále nové „strašáky“…
V časopise Nature vyšly například výsledky studie, která ukázala, že u dětí starších otců prudce stoupá výskyt schizofrenie, přičemž se risk zdvojnásobuje s každými 16,5 roky otcova života. Další studie v tomtéž časopise zjistila podobnou souvislost u autismu, která začínala už s překročením třicátého pátého roku věku u muže – roku, který bývá zlomovým bodem i pro ženy. Ještě další výzkum publikovaný v časopise American Journal of Men’s Health zjistil spojitost mezi věkem otce a předčasným porodem a nízkou porodní váhou. Další studie ukázaly, že věk otce souvisí i s rozštěpem rtu a jistými typy rakovin.
Problém tkví ve skutečnosti, že životnost spermií se pohybuje okolo šestnáct dní a po této době jsou nahrazeny novými. To z nich činí jak nekonečně obnovitelný zdroj, tak velkou příležitost ke vzniku tzv. de novo mutací, které pak otec předává dál. Dvacetiletý muž a dvacetiletá žena oba předají společnému dítěti zhruba dvacet mutací. Pokud ovšem ten samý pár počne dítě ve čtyřiceti letech, žena dítěti stále předá dvacet mutací, ale muž už šedesát pět. A toto číslo poroste i dále.
Kromě toho začíná po čtyřicátém roce věku muže klesat spolu s počtem produkovaných spermií i hladina testosteronu. To zase uvedla společnost Society of Male Reproduction and Urology. Snížená pohyblivost spermií snižuje i pravděpodobnost, že dojde k oplodnění vajíčka. A i když se početí podaří, není vůbec jisté, že žena dítě donosí. Zvyšující se věk otců má totiž vliv i na riziko potratu. Podle závěrů výzkumu, zveřejněného v magazínu Obstetrics and Gynecology existuje jasná souvislost mezi věkem otce a vyšším rizikem potratu.
Svá varování přidalo i šetření, které provedla univerzita v Indianě a švédský Institut Karolinski na vzorku 2,6 milionu lidí. Otcové ve věku nad 45 let mají dle výsledků této studie mnohem vyšší pravděpodobnost, že zplodí nemocné dítě, než muži ve věku 24 let. U spermatu starších otců rovněž bylo zjištěno vyšší riziko genetických mutací, ale např. i až třináctkrát pravděpodobnější vznik hyperaktivity u dětí. Dvakrát vyšší se ukázala být pravděpodobnost duševních poruch, např. riziko maniodepresivní psychózy je údajně až pětadvacetinásobné. A to není vše. Dvaapůlkrát vyšší vyšla i pravděpodobnost, že potomek spáchá sebevraždu nebo že podlehne drogám nebo jiné závislosti. Děti narozené starším otcům nad pětačtyřicet let navíc mívají horší školní výsledky.
…rodičovství v pozdním věku přesto přibývá
Krátce, pročítat si výsledky různých šetření ohledně staršího otcovství působí místy až děsivě. Přesto se děti starším mužům (o ženách a jejich odkládání mateřství se už hovoří dávno) rodí a zřejmě i nadále rodit budou a je otázka, k čemu jsou varování z výše uvedených studií dobrá? Aby připomněla, že pro děti je zdravější mít věkově odpovídající rodiče? Jak mladí mají být? Vždyť jindy zase řešíme problém rodičovství mladého a nezralého, kdy matka a otec po biologické stránce dítě sice obdarovávají kvalitním genetickým vybavením, zjevně ale zase nejsou schopni pro své vlastní nedosycené dětské potřeby nebo celkovou nezralost naplnit vývojové potřeby dětí z hlediska psychologického a sociálního.
Přesto je ale na místě připomínat, že biologické hodiny tikají oběma pohlavím a odkládání rodičovství na neurčito se může vymstít. Starší rodiče bývají pro dítě méně dostupní a velká generační propast často neumožní aktivní vzájemné sdílení, ať už jde třeba o sport, nebo o zvládnutí výzev puberty. A to není řeč o tom, že mnohé děti starších rodičů jsou pronásledovány strachem, že zůstanou předčasně sami, protože se rodiče jejich dospělosti třeba nedožijí.
Stejně tak se může vymstít, podlehnou-li muži své druhé míze, a někdy tak mezi čtyřicítkou a šedesátkou opustí svou původní rodinu, aby si novou pro iluzi prodlouženého mládí založili s mladší ženou. Také jejich otcovství a snaha zkombinovat péči o děti různého věku z různých manželství či partnerství nezřídka vyznívá jako honba za obtížnými až nesplnitelnými metami. Podnětné informace k tomuto tématu přinesly v minulém roce Lidové noviny (Josef Žídek: Nesnáze druhé mízy, LN 24.1.2015).
Ideální čas pro rodičovství neexistuje
Sladit dokonale věk, vzdělání, duševní zralost a potřeby ekonomického zázemí, jinak řečeno celkovou bio-psycho-sociální připravenost pro rodičovství, není možné. Přesto lze mnoho věcí předem promyslet a ovlivnit. Rozhodující zřejmě je, nakolik jsme pro příchod dítěte vybaveni po stránce své osobní zralosti, právě ta nám dává vůbec nejdůležitější předpoklad pro dost dobré rodičovství. Jde o umění upřednostnit dočasně potřeby dítěte před svými vlastními a realizovat mezigenerační přenos pokud možno pozitivním, pro potomky nepoškozujícím způsobem.
Důležité je, aby dítě vyrůstalo v laskavém prostředí a s milujícími rodiči, kteří ale zároveň na dítě kladou přiměřené požadavky a jsou důslední ve svých postojích a rozhodnutích. Nezanedbatelný je společně strávený čas, ať už při hře, nebo při plnění nejrůznějších úkolů.
A konečně, k rodičovství rozhodně patří i schopnost „odevzdat věci do vyšší moci“. Děti k nám nepřicházejí z našeho rozhodnutí ani silou naší vůle. Nejsou také nutně takové, jaké jsme si je vysnili a jaké je chceme mít. Rodičovství patří k těm fenoménům života, kde nám nezbývá než s vděčností přijmout, co přichází, a být připraveni a ochotni díky tomu na sobě pracovat a osobnostně růst. Odkládat rodičovství na později nebo si pořídit potomka v pozdním věku může, ale také nemusí dopadnout dle našich optimistických očekávání.
