Klikatá je cesta k poznání

Tam, kde žijí malé děti, se občas něco rozbije. Šest důvodů, proč před malými není nic v bezpečí…

000192

1.      TOUHA PO ZKOUMÁNÍ:

Co všechno se s tím dá dělat?

Kuchyňské šuplíčky byly na řadě včera, teď je na řadě maminčin počítač! Dvouleté dítě se cílevědomě blíží k přístroji – v ruce drží korunu, kterou našlo na psacím stole. Vejde se mince do otvoru? Ano, vejde!

U malých dětí je zvědavost neuvěřitelným hnacím motorem. Vnitřní badatelský „program“ malých dětí říká: chci porozumět celému světu. Všechno prozkoumávají, nic není před nimi v bezpečí. Úplně nahoře na stupnici oblíbenosti jsou maminčiny a tatínkovy věci.

To by sice principiálně nebylo nic špatného, kdyby leckterý experiment neměl dalekosáhlejší důsledky – mince v každém případě zůstane vězet v otvoru pro externí nosič, tudíž návštěva počítačového experta bude nutná. I drahý parfém vylitý do umyvadla nás matky vystavuje tvrdé zkoušce. Chce se nám, rodičům, někdy vysloveně explodovat, ale přesto bychom měli zůstat trpěliví. Vždyť naše děti to nekazí a nerozbíjejí se zlým úmyslem. Odkud by totiž ti malí měli vědět, že parfém byl dárek k svatebnímu výročí a počítač byl pořízen za spoustu peněz?

Aby byly ztráty co nejmenší, pomůže jen jedno: odstranit z cesty všechno, co je nám milé a drahé. U počítačů a hifi věží to sice nemůže fungovat příliš jednoduše. Zde je požadována důslednost: blíží-li se malý výzkumník k blikajícím knoflíkům přehrávače CD, pomůže jen důrazné „ne“. Pokud nepomůže ani to, nejjistější bude přece jen odstranit ho z dosahu dítěte. S trochou šikovnosti lze pozornost dítěte odvést někam jinam, konec konců správní badatelé jsou přístupní stále novým a novým dobrodružstvím.

2.      VZDOR A VZTEK:

Já to ale chci a chci! 

„Ne,“ říká maminka, „teď už žádné další bonbonky nebudou.“

„Ne,“ říká tatínek, „teď už si nemůžeš hrát, musíme jít.“

„Ne,“ říká snad i panáček z dupla: Ne a ne se udržet na věži, pořád padá dolů! A teď už je toho dost: Dítě vztekle hází kostky a panáčka směrem k obrazovce televize, aby se pak vzápětí s křikem vrhlo na zem.

Každodenní realita malému dítěti neustále připravuje různé překážky. Zvládnout tolik zákazů je opravdu těžké! Dítě návalem vzteku vyjadřuje svoje zoufalství. Jenže i rodiče si mohou v takovéto situaci zoufat. Je však důležité zachovat klid a zůstat důsledný. Po záchvatu dítě potřebuje extra porci lásky, aby vědělo: Jsem nadále maminčin a tatínkův mazlíček!

Licenci na bourání však umíněné děti nemají. To se případně naučí, když musejí po záchvatu zlosti kostky a panáčka opět posbírat a uklidit, nebo když je hračka dokonce na nějakou dobu odložena.

Čím méně volného prostoru dítě má, tím více podnětů k záchvatům vzdoru se může vyskytnout. Proto se vyplatí přemýšlet o tom, zda je ten který zákaz opravdu nutný. Někdy je smysluplnější dítě utěšit, šikovně odvést pozornost, najít kompromis – tyto strategie zabrání slzičkám i tomu, aby se dítě uchylovalo k umíněnosti.

3.      PŘETÍŽENÍ:

Ještě to neumím!

Stůl je prostřen. Už chybí jen mléko. Jej, to je kluzké. A těžké! Mnohem těžší než se čekalo. Bez šance – tupým plesknutím mléko spadlo a rozlilo se po zemi. Samozřejmě že na choulostivý koberec. Zda fleky někdy zmizí? Matka je bez sebe. Dítě taky: Něco si předsevzalo a zklamalo. To tedy bolí. Teď však smolař potřebuje především útěchu – koberec musí počkat, i když mezitím mléko dělá své.

Nehody, jako tato se malým dětem stávají často, neboť mají sklon přeceňovat svoje síly. Tady pomůže jen přesné pozorování: Co mé dítě již umí, a co ještě ne? Třeba krabici s mlékem asi ještě nedokáže unést, naopak košík s chlebem vezme na stůl bez námahy. Důležité je dítě nikdy neodrazovat! Poznámky jako „To nedopadne dobře“ nebo „To ještě neumíš“ jsou jednoduše tabu!

4.      NAPODOBOVÁNÍ:

To už umím jako dospělí, nebo ne?

Umět toho tolik co tatínek, být šikovná jako maminka: nalít šťávu, tlačit nákupní vozík, zastrčit klíč do zámku! Malé děti chtějí rodiče napodobovat a pomáhat jim. To je v jejich vývoji dostává dopředu.

Ale ne vždy jsou z toho rodiče odvázaní. Například, když tříleté dítě chce umýt umyvadlo maminčiným spodním prádlem. Až podle její ostré reakce pozná, že něco udělalo špatně. Co, to ale neví. Ještě totiž nerozezná hedvábné kalhotky od hadříků na mytí.

I když byste chtěla zuřit a křičet: Lepší bude opět zachovat klid, vzít dva hadříky a dítěti ukázat, jak a čím se to dělá. Pravděpodobně tato akce je potěší a i vy se uklidníte. Kromě toho se vyplatí děti při touze napodobovat podpořit. Když děti pomáhají, automaticky se naučí věci respektovat, jinými slovy poslouchat. A to dlouhodobě šetří také domácí inventář.

5.      ŠPATNÉ HRAČKY:

Vždyť je to hloupost!

Už nikdy víc to hrozné „búúú“! Ta nemožná plastová hračka se zvířecími zvuky je konečně v háji. Stokrát stisknuté tlačítko s krávou definitivně oněmělo. Vzít ji do vany, to nebyl příliš dobrý nápad.

„Díky bohu, konečně je to rozbité,“ myslí si matka a mokrý přístroj s lehkou duší hodí do odpadků. Není naopak potěšena, když se pokazí drahá mluvící panenka. Přitom za to dcerka nemůže – byla prostě technikou přetížena.

Malé děti potřebují hračky odpovídající jejich věku, které podněcují fantazii a na jejich úrovni se nedají pokazit. Dětem musíme postupně vštěpovat i opatrnost. Pokouší-li se dvouletý chlapec otestovat, z jaké výšky bagr přežije pád, musí vědět: když se bagr rozbije, nový už nebude.

Některé pokoje jsou natolik přeplněné, že děti nemohou dělat nic jiného, než klopýtat přes haldu hraček. Nabídka je příliš velká. Děti se již neučí hrát si s jednou hračkou delší dobu. Chybí jim tak i koncentrace, aby zjistily, jak to správně funguje. Není proto se čemu divit, když se častěji něco rozbije.

6.      VYNUCOVÁNÍ POZORNOSTI:

Pozor, já jsem tu taky!

Proč se maminka neotočí? Už jsem ji několikrát volal. Měla by se už konečně podívat na moji vlastnoručně postavenou železnici. Je bezvadná!

Maminka se ale nenechá od své práce vyrušit. Jedno škubnutí na pokojové palmě a list je pryč. Teď se musí maminka podívat, vždyť trhání listů z rostlin je zakázané!

Pro malé děti je pozornost stejně tak důležitá jako jídlo a pití. Pokud jí dostávají málo, protestují. Když už dítě riskuje vyhubování, aby získalo náklonnost, je to signál, že skutečně potřebuje maminku. Nejpozději teď by měla všeho nechat a železnici náležitě obdivovat. A možná krátce zapřemýšlet: Věnuji svému dítěti dostatek času?