Názor dětí (i nejmenších) je důležitý, a proto jim slovo dejme. Jen nechtějme, aby se rozhodovaly za nás…
Všimli jste si, že dospělí někdy doslova zahlcují své malé potomky tisíci dotazů. A sledujete někdy, co všechno chtějí dospělí od dětí vědět? Co chceš k jídlu? Nechceš se teď vyčůrat, nebo až potom? Co budeme dělat o víkendu? Zabočíme teď k mekáčí, anebo až potom? A mohli bychom pokračovat dál.
Nelze zpochybnit: většinou je to s tím nejlepším úmyslem, prostě nechceme dítěti pořád jen nařizovat a nedejbůh ho k něčemu nutit. Chceme mu přece co nejdřív ukázat, že si vážíme jeho názoru. Alespoň tak jsme to četli v některých rodičovských příručkách.
Samozřejmě i zde platí, že zlatá střední cesta bude ta nejlepší, neboť i když jsou děti někdy absolutně umíněné při dosahování svých cílů, ani druhý extrém není správný, když jsou neustále dotazované a určitá dávka odpovědnosti je takto přesunuta na ně, na dítě, které ale ještě není na to vývojově zralé.
Vyplatí se zrekapitulovat si otázky, které denně klademe svým potomkům. Můžeme je zařadit zhruba do těchto kategorií:
Jednoduché otázky
„Chceš chlebíček s máslem?“ „Kam si chceš sednout?“ „Budeme stavět věž?“
Je velice pravděpodobné, že dítě na otázku ani neodpoví. U ročního anebo dvouletého dítěte taková otázka může spustit až několikaminutový myšlenkový proces. Když to opravdu chcete vědět od tak malého dítěte, musíte se obrnit trpělivostí.
„Doplňovačky“
Když například položíte otázku „Co chceš jíst?“, jednak musíte počítat opět s bezradností malého dítěte, na druhé straně se vám však může dostat i neakceptovatelné odpovědi, například: „Zmrzlinu!“ Proto jsou vhodnější otázky nabízející předem dané možnosti: „Mrkev, nebo květák?“ Zjednoduší to samotný rozhodovací proces u dítěte, dítě pak má pocit, že spolurozhoduje. Částečně to funguje i jako odvedení pozornosti od nějaké neadekvátní možnosti.
Řečnické otázky
„Proč ještě nejsi v koupelně?“ „Proč jsi uhodil Martina?“ „Nechceš si vyčistit zuby?“ „Proč jsi tetě Amélii nedal pusu?“
„Řečnické“ jsou takové otázky, na které tazatel ve skutečnosti neočekává odpověď. Nejsou to vlastně otázky v pravém slova smyslu, ale spíše zaobalené příkazy nebo vyjádření nesouhlasu s nějakým konáním dítěte. Dospělí otázku tohoto typu pochopí, může pořádně i rozčílit, malé děti ale ještě nepochopí, že jde o skrytý pokyn. Proto by měli rodiče rozhodně volit jasná slova: „Nechci, abys bil jiné děti!“ Nebo: „Teď si půjdeme oba vyčistit zuby!“
Pseudodemokratické otázky
Jsou vlastně podskupinou řečnických otázek. Například: „Pojedeme v sobotu k babičce?“ Dítěti tak předkládáme, že může odpovědět ano nebo ne, jenomže dospělá část rodiny je už dávno rozhodnutá. O víkendu se jede k babičce, jen tatínek by měl lepší pocit, kdyby jeho nápad požehnaly i děti. Když pak odpověď zní „ne“, nastává patová situace. Následuje obvykle zdlouhavá diskuze, která roztrpčí jak otce, tak dítě. Závěr: Nepředstírejte demokracii tam, kde není žádná svobodná volba!
Otázky, které se jednoduše nedají zodpovědět
„Na co chceš raději hrát, na flétnu, nebo na kytaru?“ „Pojedeme na dovolenou do Itálie, nebo do Rakouska?“
Pro děti je často náročné, když musí plánovat následující hodinu. Natož, když se jich někdo ptá na takové věci? Když se takhle ptáme dětí, my dospělí vlastně vycházíme z předpokladu stejné vědomostní úrovně, jako máme my sami. Děti však nemají zralé příslušné části mozku, tudíž ještě nejsou schopné činit komplexní rozhodnutí. Nejmenším dětem i předškolákům chybí zatím životní zkušenost, která umožňuje vyhodnotit důsledky jednotlivých možností. Vědí možná, jak flétna nebo kytara vypadají, nemají však představu, jaké nároky každý z těchto nástrojů klade a jaký typ nástroje by jim lépe vyhovoval. Pro otázky o citovém postoji se hodí spíše formulace typu: „Který nástroj ti zní příjemněji?“
Neškodné, nic neříkající, nešikovné otázky
S takovými se děti vyrovnají bez následků. Když jsou ale přívalem otázek zahrnovány každodenně, může je nakonec přepadnout velká nejistota, protože ve skutečnosti nevědí, zda chtějí zmrzlinu čokoládovou, stracciatellu nebo jogurtovou. Jsou zmožené neustálou nutností se rozhodovat. Stanou se tak úzkostlivými, protože rodiče sami nevědí, kam směřují.
Můžeme si tedy položit otázku, jaké dotazy můžeme vlastně malým dětem klást. Na tuto otázku však neexistuje univerzální odpověď. Každopádně by měly být poctivě míněné, ne příliš časté a takové, které odpovídají dětským zkušenostem, netýkají se vzdálené budoucnosti, a které nenabízejí přemíru možností.
