Jak dodat odvahu malým strašpytlům?

O strachu z duchů, vody a jiných tajemných věcí… Jak se děti vyrovnávají se strachem a jak můžeme pomoci my

strach-3642441_high

 

V prvních letech života mají děti strach z řady věcí, které si ještě nedovedou vysvětlit. Tyto vývojově podmíněné strachy časem samy odezní. Tříleté děti tak například už vědí, že rány se časem zahojí, a když upadnou, že se nerozbijí, ale zůstanou vcelku. Jiné úzkosti, jako například strach ze samoty nebo ze tmy, se opakovaně objevují v různých situacích a mohou s rozličnou intenzitou přetrvávat po celý život.

Psychologové od takovýchto strachů odlišují strachy podmíněné výchovou. Mohou vzniknout z tlaku a hrozeb dospělých, a to především tehdy, pokud dospělí dětské strachy ignorují nebo se jim vysmívají. Ale bojácné naladění dětí a strach může zapříčinit i takový styl výchovy, kdy rodiče o své děti pečují až příliš, nepřipouští jejich samostatnost a své potomky „halí do ochraňující mlhy“, říká italská terapeutka, zabývající se léčbou strachu, Evi Crotti. Výchova zcela oproštěná od strachu také neexistuje. Nezáleží na tom, s jak velkou mírou opatrnosti jsou děti vychovávané, strachy se vyskytnou vždycky. Děti vycítí, že strach k životu patří a že se mu člověk musí umět postavit, aby se stal samostatným. Tento prožitek je důležitý i proto, aby se u dítěte mohl vyvinout stabilní pocit vlastní hodnoty. Samy se proto často postarají o to, aby se alespoň trochu bály. V pěti, šesti letech objeví i příjemnou příchuť strachu, kterou pociťují při vyprávění hrůzostrašných historek či při hře ve tmě.

Jak se strachy nejlépe zacházet?

Co možná nejvíce uvolněně. Děti jsou samy schopné najít strategie, jak se se svými strachy vypořádat. Úzkostlivé děti potřebují účast a náklonnost (mladší děti i plyšáka, oblíbený šátek či nějaký rituál). Soucit nepomáhá! Jen celou situaci zhoršuje, protože zesiluje pocit slabosti, nemohoucnosti a nekompetence. Rodiče nejlépe udělají, když pokaždé znovu zopakují, jak moc rozumějí tomu, že se jejich dítě bojí tmy. Když vezmou dítě za ruku a rozhodným hlasem například pronesou: „Ano, je tma. Je to proto, že je noc a lidé by měli spát. A to teď také uděláme.“

Pokud se malým strašpytlům podaří své strachy formulovat do slov, hry nebo obrazu, většinou se podaří je vlastní vůlí i překonat. Pro rodiče pak často může být překvapivé, jaké z jejich pohledu neškodné, ale přesto konkrétní důvody ke strachu dětí mají. Rodiče mohou své děti i postupně zvykat na jednotlivé situace, které v nich vyvolávají strach. Pokud má nějaké dítě strach z vody, nejspíš do ní zpočátku ponoří jen konečky prstů a když si na takovou situaci zvykne, ponoří nejspíše již celé chodidlo. Může to znít dost komplikovaně, ale když si na to dítě zvykne, rodiče vypozorují, že dítě spěje k stále větší a větší samostatnosti. Pokud ale přesto nedojde ke zlepšení a určitému uvolnění strachu v konkrétních situacích, je třeba celou záležitost podrobněji prozkoumat a eventuálně probrat i s dalšími lidmi, které dítě dobře znají – s vychovatelkou, s babičkou, ale nakonec i s dětským psychologem. Rozhodně by nebylo totiž dobré, kdyby se v dítěti strachy usadily trvale. To by mohlo způsobovat i nemoci.