Hloupá kostko!

Naučit se přát štěstí ve hře i ostatním, tomu se čtyř až pětileté děti musejí nejprve naučit. Můžete jim v tom pomoci…

A už je to tu zase – vzteklý a zklamaný obličej: přimhouřené oči, spodní ret se stáčí směrem dolů. Jako kdyby naše lednička opět snědla její oblíbený puding!
Je to ale ještě horší, moje dcera se durdí, protože jsem právě hodila pětku a její figurka skončí zpátky v domečku. Vyhrála jsem! Pro Annu to znamená: prohrála jsem. Jsem poslední!
Pokouším se svoji pětiletou dcerku povzbudit. „Člověk nemůže vždycky jen vyhrávat, zlatíčko. Příště budeš mít určitě zase štěstí ty.“ A ještě výchovně dodávám: „Je mnohem důležitější, že nás hra baví. Kdo nakonec vyhraje, je úplně jedno!“
Ale kdepak. „Já ale chci vyhrát,“ oponuje moje dcera tvrdohlavě.
Teprve později, když jsem sáhla po odborné literatuře v tomto směru, se dozvídám, že jsem udělala kardinální chybu. „Vztek totiž musí ven! Musíme se s dětmi setkat tam, kde se nacházejí – tedy potvrdit jim jejich pocit, aby si mohly svoji frustraci odžít“ – říká například dr. Armin Krenz, vědec z Institutu pro aplikovanou psychologii a pedagogiku v Kielu (SRN). A ještě dodal: „Ta hloupá kostka! Jako dítě jsem byl vždycky pořádně rozzlobený, když jsem prohrál. Mlátil jsem pak polštář!“
Místo abych svoji dceru chlácholila, měla jsem ji tedy spíš pobízet k tomu, aby dala najevo, jak moc je otrávená. Protože: „Jen pokud je možné vztek zažít, podaří se dětem se z něj opět rychle dostat,“ říká i Kerstin Bahrfeck-Wichitillová z Univerzity v Dortmundu, která se jako pedagožka jazyků zabývá nacvičováním férového hraní právě s dětmi, které opakovaně špatně snášejí prohry.
My dospělí si umíme jen těžko představit, jak je možné, že jedna prohraná hra v „Člověče nezlob se“ není pro děti jednoduše smůla, nýbrž že pro ně znamená opravdové ohrožení existence – brutální odpověď na otázku: „Jaký jsem?“ a „Co umím?“ Ty se dotýkají sebehodnocení. A pokud se někomu sebevědomí nedostává, cítí se slabý a zranitelný. Malý hráč totiž udělá zkušenost: Snažil jsem se, a přesto jsem prohrál.
Měli bychom naše děti těchto zkušeností pokud možno ušetřit? „Uno“ a „Člověče nezlob se“ bychom měly vykázat z dětského pokoje?
„Ne,“ myslí si dr. Armin Krenz. „Je úplně normální, že děti občas těžko snesou prohru.“ Stejně tak jako u nás dospělých hraje také svou roli jejich aktuální denní forma.
Tím je moje mateřské srdce uklidněno. Anna totiž skutečně umí také někdy i dobře prohrávat. Naposledy, když jsme hráli Uno, byla už dokonce o čtyři prohrané hry pozadu a stále měla na rtech úsměv. Že by to bylo to tou velkou čokoládovou zmrzlinou, kterou předtím spořádala?
Hry jejího kamaráda Pavlíka ale stále končily kraválem. Buď létaly pokojem figurky, nebo šmahen smetl hrací desku.
„Pokud děti v předškolním věku stále ještě tropí povyk, protože chtějí být stále první a musejí vždy rozhodovat, která hra se bude hrát, potom je na místě opatrnost,“ říká dr. Krenz. Takovéto děti mají ještě očividně co dohánět co se týče sebejistoty.
„Pěti- až šestileté děti by už měly mít nashromážděný dostatek duševního proviantu, aby uměly ve většině případů férově prohrávat,“ říká dr. Krenz. Děti, které založily svůj pocit sebevědomí na myšlence „Já jsem někdo, já něco umím“ disponují vnitřní sílou a spokojeností, která člověku dovolí se někdy i vzdát a bez hněvu prohrát.
Kamarádovi je již téměř šest let, vypadá to, že se v něm už něco zlomilo a uspokojil svoji potřebu „duševního proviantu“. Od té doby co navštěvuje poslední třídu mateřské školky, se už méně hádá s vrstevníky, doma se méně čertí a umí také lépe prohrávat. Je to možná také tím, že maminka zavedla nový večerní rituál a v poslední době se mu hodně věnuje. A možná i tím, že také třídní učitelka to s ním dobře umí. Ale možná, že hraje také více her, ve kterých nejde v první řadě jen o vítězství.
„Je možné, že se jedná o směsici toho všeho. Nesmí být ale podceňován poslední bod,“ říká dr. Armin Krenz. Pavlík hraje pohybové hry, hry s rolemi nebo si hraje se stavebnicí. Při takovýchto hrách děti zjistí svoji osobní hodnotu lépe, nežli ve hrách, při kterých jde o konkurenční boj. „Ten, kdo dokáže snést frustraci, pokud se mu zhroutí věž, je také lépe vyzbrojen pro hru, ve které jde o soupeření.“
Dávám si za úkol si vzít k srdci další tip dr. Krenze: Všední den by měl být hravější a veselejší. Už teď slyším Annino chichotání, až ji zítra budu vyzvedávat ze školky a řeknu jí: „Nasaď si prosím tě pořádně tu čepici, dneska je pěkná zima. A dávej pozor, abys neuklouzla!“
Přivedla mne totiž minulý týden na myšlenku říkat vždy přesný opak toho, co myslím. Venku je momentálně příjemně teplo!“ Anebo klidně obráceně.